Člověk míní

Člověk míní

Každý si plánuje život jinak, ale ne vždycky nám představy vyjdou.
Já měla sen, který jsme si s přítelem vytvořili o velkém bílém pokoji plném vlajících záclon, kytek, obrazů a hudby v podkroví starého domu s výhledem na řeku, kterou jakýsi básník slyšel zpívat.
Zatím jsme, ale hodně jezdili do lesa, na skály nebo na vodu s kamarády a zpívali u táboráků nebo pili veselé mléko. Často jsme taky sedávali na lavičce v parku Starého hradu a pozorovali mosty. Bez toho jsem si svůj další život neuměla představit, ale čas chtěl jinak: Zasáhla nás bota okupanta, který s nabitou zbraní udiveně zíral na ten zmatek, jenž způsobil.
Ještě před měsícem jsem tvrdila, že se to nestane, ale když mě to ráno přítel vzbudil slovy: „Už nás obsazují“ a já slyšela přilétat letadla, věděla jsem, že je zle. Všechno začalo být nesmyslné, hlavně ty tanky v ulicích města, které by se ospale probouzelo do slunečného dne. Bylo 21.8.1968.

Vrátila jsem se do školy, kde jsem pracovala a partner se připravoval na státnice, ale ještě v tom roce 1969 jsem si neuměla představit, že by mohlo dojít k nějaké změně v našem vztahu. Teprve když mu nabídli místo revírníka na šachtě a on promoval s červeným diplomem na Fakultě systémového inženýrství, začala jsem se bát.
Víc než dva roky hledal nějaké uplatnění, ale jednoho dne mi stejně oznámil, že musí odjet. Mysleli jsme, že je to max. na pár měsíců a ne že se už nikdy neuvidíme. Že já se budu muset vdát a on oženit, aby mohl žít tam a já tady. Naše loučení bylo stejně bolestné jako cizí vojáci v ulicích Prahy.
Tomáš na mě nějaký čas čekal v Jižní Francii, protože spoléhal, že za ním přijedu přes Jugoslávii. Později byl i v Jižní Anglii před odjezdem do Kanady. Nemohla jsem se rozhodnout odejít, z mnoha důvodů, ale dnes bych jednala jinak. Ušetřila bych si spoustu trápení a možná bych změnila i svůj osud.

Ale tenkrát jsem dokázala jen tesknit, začala jsem jezdit na známá místa a utápěla se ve vzpomínkách, - hory a jejich vrcholky, odkud jsme se koukali dolů až k řekám nebo lehávali na mechu a pozorovali slunce jak větvemi stromů prosvítá. V noci jsme pak viděli padat hvězdy…Na všechno jsem se dívala přes stále více růžové brýle..
Ale tehdy jsem zůstala sama a zoufalství, které mě potkalo bylo strašné, že mi slzy tekly z očí aniž bych chtěla a bolest, která mě celou pohltila mi brala dech. Přestávala jsem mít zájem o život, nedokázala jsem formulovat věty, myslet.
Všechno šlo dál a já se cítila jako na vlnách, chvíli nahoře a zase dole. Nic nemělo velkou cenu, žilo se ze dne na den.
Veškerý volný čas jsem trávila v přírodě, myslím si, že tehdy každý z mých přátel začal dělat něco zvláštního. Kdo měl potřebu lezl po skalách, jiný se potápěl se speleology, další zpívali „Bratříčku …“, jiní psali hesla a jedna naše známá kouřila drogy a pak si pletla okno s dveřmi.
Pro některé z nás to bylo hodně těžké období, policisté se nás pořád ptali „proč“ a „kam?“ Zvláštní nic jsem nechápala, ani tenkrát, ani potom.
Když v Česku proběhla revoluce dost naivně jsem doufala, že se kamarád vrátí, ale jemu puklo srdce už v listopadu 1986, ve čtyřiceti zemřel na infarkt.
Život se neptá proč, ale rozdává facky a já jich taky pár dostala.