Věřím v osud?

Sedím ve škole a hledím z okna. Kapka po kapce stéká dolů a já je počítám. Stejně tak odpočítávám zbývající minuty do konce hodiny. „Katrin“ náhle uslyším někoho vypustit z úst mé jméno, ale zvuk mi zní jakoby z hrozné dálky, nevnímám ho a dále odpočítávám minuty. „Katrin“ ozve se znovu hlas, tentokrát už důrazněji , „pokud se nedokážeš soustředit ani minutu na základní škole, tak jsem zvědavá, jak chceš zvládat střední školu“ . „Panebože“ pomyslím si, „jako bych slyšela mluvit mojí matku“. Znuděně zvednu hlavu a vydám ze sebe: „omlouvám se“
. Zvoní….. Konečně, konečně skončil otravný den ve škole a teď rychle domů převlíknout se a hned za tím nejbáječnějším klukem na světě.
Jmenuje se Alex, chodíme spolu už pět měsíců. Je o rok starší, chodí už na střední. Díky němu mám důvod proč se hlásit na střední školu a nespokojit se s účňákem, za to ho rodiče mají hrozně rádi. Až se dostanu na stejnou střední školu jako je on, tak to bude naprosto dokonalé.
Alex je člověk na kterého se můžu naprosto spolehnout a vím, že mě nikdy neopustí. Proto také vím, že je to ten, se kterým bych chtěla poprvé spát.
Je zima, pár dní před vánoci. Píše se rok 2003. Volám Alexovi, že se s ním potřebuju nutně sejít. On je člověk, který je u mě za pět minut, když zavolám, ať už má jakékoliv jiné plány. Vždycky jsem pro něj na prvním místě.
„Jsem těhotná“ vybalím na něj s uslzenými oči, jen co ho uvidím mezi dveřmi mého pokoje. Alex se zarazí. „Vždyť si říkala, že když je to poprvé, tak nemůžeš otěhotnět“ začne na mě řvát, tak jak nikdy v životě na mě neřval. Mezitím se už do toho vloží i moje máma. To je nejspíš na Alexe příliš.
Jen jsem uslyšela zabouchnutí dveří. Je pryč. Člověk na kterého jsem půl roku spoléhala a myslela si, že mě podrží v každé situaci, odešel, aniž by řekl jakékoliv slovo.
Byla jsem zoufalá, nechtěla jsem do školy, nechtěla jsem nic, chtěla jsem jen umřít. Jednoho večera za mnou přišla mamka se slovy: „Musíme to začít řešit Katrin, musíš jít na potrat dřív než bude pozdě“. Já nevěřila svým očím, jak něco tak strašného mohla matka vypustit ze své pusy. Od první chvíle, co jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem nepomyslela na to, že bych si to dítě nechala vzít. Ani nevím proč. Neměla jsem jediný důvod dítě si nechat. Bylo mi 15 let, neměla jsme ještě ukončenou ani základní školu, Alex s námi nechtěl mít nic společného a rodiče přímo šílely z představy, že bych si to dítě nechala.
„Ne“ jednou jsem přišla do kuchyně za rodiči „v žádném případě si to dítě nenechám vzít, neumím to vysvětlit, ale prostě mám pocit, že si to dítě musím nechat“.
Přišlo pro mě nejhorší období mého života. Všichni mnou opovrhovali. Učitelé, kamarádi, příbuzní, dokonce i rodičům trvalo dlouhou dobu, než se přes to přenesli. Ale dochodila jsem základní školu a pár měsíců na to se mi narodila krásná zdravá holčička. Dala jsem jí jméno Carol.
Zjistila jsem, že Alex se odstěhovat ke svému tátovy do jiného státu. Od kamaráda jsme na něj sehnala adresu a tak jsem mu hned poslala fotku malé Carol. Alex však na dopis nereagoval.
Život šel dál, Carol rostla, já jsem si našla nového přítele, odstěhovala se, měla svatbu a pak přišli i další děti. A můj život, který se mi v patnácti letech proměnil v chaos, se začal dostávat do normálu.
Nyní je mi 33 let. Je rok 2021. Sedím v čekárně na onkologii, v ruce výsledky. Vedle mě sedí manžel a mé čtyři děti. Ani v roce 2021 zatím lék na rakovinu nenašli.
Verdikt zní: „ akutní rakovina kostní dřeně“. Nezbývalo mi prý už moc času. Moje poslední šance byl dárce. Podle lékařů největší šance, že se najde dárce, je u sourozenců. Měla jsem jen bratra, u kterého testy vyšli negativní. A tak jsem se pomalu připravovala na konec.
Jednoho dne za mnou přišla Carol, že chce zkusit, jestli by nemohla být dárcem. Já už jsem pomalu všechno vzdala a jen jsem jí řekla: „Holčičko, mě už nic nepomůže“.
Uběhl nějaký měsíc. Můj život se pomalu ztrácel ve slzách a vzpomínkách na všechny ty krásny, které jsem prožila. Jednoho podzimního večera jsem seděla u stolu, popíjela svůj bylinkový čaj, který mi doporučil můj léčitel a přemýšlela o životě. V tu chvíli se rozrazili dveře. Carol vlítla do kuchyně s úsměvem na tváři. „Maminko, uzdravíš se“ začala, „byla jsem na testech, jsem vhodný dárce“
Teď tu sedím, zase u čaje, usmívám se. Nemyslím na minulost, ale na budoucnost. Jsem znovu těhotná. A budu žít. Má dcera mě zachránila. Dcera, kterou mi všichni rozmlouvali a kvůli kterým mnou všichni opovrhovali mi zachránila život. Teď si jen říkám, co by bylo, kdybych šla na potrat. Kdo by mě zachránil? Měl to snad být osud, že jsem v patnácti otěhotněla? Spousta myšlenek se mi hýří hlavou. Spousta myšlenek, na které odpovědět nedokážu. Jen můžu říct , že jsem přišla na to, že do tak křehké věci, jako je osud se zasahovat nesmí. Lidé si nesmí hrát na Boha a rozhodovat o životě a smrti.
Vše co se v životě stane je z nějakého důvodu, vše má svůj smysl. A ať jsou ty věci příjemné nebo ne, musíme se s tím naučit bojovat a ne boj vzdávat.