Metro

Jedna z těch dusných letních nocí. Ve vzduchu byl stále cítit déšť a mráz předchozích nocí. Spěchala na zastávku, tričko se jí lepilo na záda – jednak horkem a jednak strachem, aby jí autobus neujel jako včera. Bez rozhlížení přeběhla silnici. Několik metrů před zastávkou do ní jako tsunami narazil puch zatuchlých chcanek a alkoholu. Na lavičce seděla dvě individua se štěnětem labradora. Rychle kolem nich prošla a postavila se na konec zastávky. Nevěřícně sledovala cyklistu čekajícího na autobus. Autobus přijel se zpožděním. Modlila se, aby stihla metro, když ji vyrušily výkřiky cyklisty typu „Jsou to jen dvě stanice, co ti to udělá? Řekni mi, co ti to udělá?!“ Ono by ho bylo zabilo, kdyby si ten kopeček na Proseckou vyšlápl na kole, pomyslela si.
Sprintem vběhla na peron, v cestě jí stáli dva divní chlapi. Obešla je zepředu a šla do zadního vagonu. Oni také. Když si sedali, jeden z nich se na ni otočil, našpulil rty a udělal něco, co nejspíš měla být pusa. Zhnuseně se oklepala. Byla s nimi ve vagonu sama. Dívali se na ni odrazem v okně. Bavili se o ní. Věděla to, i přes sluchátka v uších. Začalo jí být nepříjemně horko. Jen ať na Střížkově někdo nastoupí, prosím. Viděla ty pohledy. Zatmělo se jí před očima, viděla, jak se rozhlíží, zvedají se, sedají si k ní, vytrhávají jí sluchátka z uší a chtějí se bavit. Říká jim, ať jdou pryč, ale oni ne. Naopak se naklánějí blíž. Představovala si, co by se tak mohlo stát. Jak jí vytrhnou kabelku, až bude utíkat. Smýknou s ní o sedačku, jen tak z rozmaru. V duchu viděla ty našpulené rty a zlé oči. Panebože, jen to ne. Strach jí svíral útroby. Otevřela oči. Seděli pořád na svém místě, ale už to nebyl prázdný vagon. S prosbou a díky v očích koukala na muže, jenž seděl na konci vagonu a sledoval je. Možná pochopil její výraz absolutní hrůzy, možná taky ne. Začala si vzpomínat na všechny druhy sebeobrany, sbírala síly, snažila se zbavit toho nepříjemného pocitu v žaludku. Hned v září začne dělat kickbox, nebo něco takového. Ta představa ji alespoň trošku uklidnila. Byla ve svém světe představ, lidé okolo ní byli rozmazaní, jako by tam vůbec nebyli. Paní naproti na ni vrhala nepříjemné pohledy a nahlas žvýkala. Měla sto chutí jí tu žvýkačku vyndat z pusy a zalepit jí oči. Viděla se jako v zrcadle, svůj vyděšený výraz, ruce křečovitě svírající kabelku, nahrbená záda a rty semknuté do přísné linky. Proboha, ať už je ta cesta za mnou. Stále je viděla a bylo jí nevolno. Odkdy se tak bojí všeho a všech? Sebevětší pekelná příšera nemůže být horší než pouhý člověk, příšera v lidském těle…