Domov

Blíží se večer, lidé spěchají, proudí ulicí jako voda, řeka plná tváří. Každá má nějaký cíl. Z tmavého nebe se snáší houpavým pádem sněhové vločky, někteří lidé se proti nim chrání jako by to bylo zlo, jiní jim naopak nevěnují pozornost. Jen malý chlapec s holčičkou se radují a povykují, mají radost z té bílé nádhery. Snaží se nachytat do pusy tolik vloček, kolik jim to jen dovolí ruce jejich matky, které je drží za ty jejich. To ale není všechno co se v rušné ulici nachází. Je tady jedna tvář, která nikam nespěchá, neraduje se a nechrání se před vločkami. Nemá žádný cíl. Jen strnule sedí a jako nenápadný pozorovatel sleduje okolí. Možná jste kolem ní prošli a ani jste ji nezaznamenali. Ale ona tam přesto je, úplně stejná jako ta vaše, rozdíl je pouze… materiální. Muž v plášti s kufříkem se na tvář podíval, zhnuseně odvrátil pohled a pokračoval dál ulicí. To byla také častá reakce. Přitom se za tou tváří neskrývá nic špatného, jen už to vzdala. Byly časy kdy i ona byla stejná jako ostatní, po nich přišly časy kdy se snažila bojovat, kdy se snažila změnit svůj život k lepšímu. To už ale odvál čas, teď už jen rezignovaně sedí u zdi domu v ulici a popíjí levné víno, jež je pro něj v chladném večeru jediným zdrojem tepla.
V očích tváře lze ale přes rezignovaný pohled rozpoznat i smutek. Dnes je tvář smutná, vzpomíná totiž na svou rodinu, jíž kdysi dávno ztratila, vzpomíná na to, co je pro okolo chodící tváře samozřejmost, vzpomíná na domov. Měla ho, ztratila ho. Tvář do sebe obrátila další lok vína a s námahou se postavila. Žena která zrovna procházela udělala vyděšeně krok stranou. Tvář si jí nevšímala, vzala do ruky svůj igelitový svět a vydala se najít domov pro dnešní den. Není to snad absolutní svoboda? Být doma kdekoli? Tady, támhle, o ulici dál, kdekoli.
Postava korunovaná životem ošlehanou tváří se vydala ulicí, snad na vlakovém nádraží najde teplo, snad ho dnes nevyhodí. Pokud to budou chtít udělat, nenechá se tak snadno, je přeci taky člověk, proč by s ním měli zacházet jako se zvířetem? Když je venku počasí že by ani psa nevyhnal. Zastavil procházející uspěchanou tvář prosbou o pár drobných, jakýkoli obnos. „Najdi si práci“ bylo mu odpovědí. Zklamaně se sunul dál. Dnes se nenají. Kdyby se na něj aspoň nedívali jako na zločince, je snad zločin že se chce najíst?
Dnes neměl sílu žít dál. Kdyby zrovna cokoli jelo po cestě kterou přecházel, s radostí by to cokoli nechal přes sebe přejet, jen aby už byl konec jeho živoření. Kdysi byl tak hrdý člověk, člověk jež lidmi jako on z vysoka pohrdal. Taková lůza! Vyžírky! To byl jeho názor. Teď už si to nemyslí, ale zase nemá lidem za zlé to, co si o něm myslí, byl stejný. Otřepal se. Za krk mu spadla velká vločka a spustila se po jeho zádech v podobě ledového chladného potůčku. Je mu taková zima! Vytáhl svůj jediný zdroj tepla a notně si přihnul, cítil jak alkohol v jeho těle alespoň na chvíli rozdělal pomyslný oheň, jež mu na chvíli uleví od kruté zimy.
Je u cíle. Skleněná opona se před ním automaticky rozhrne a z útrob budovy jej ovane blahodárné teplo. Alespoň něco si ho všímá, akceptuje jeho lidství. Škoda že to něco je jen neživý mechanismus. Z ampliónu se ozval nosový hlas, jež ohlašoval příjezd vlaku. Odněkud nikam, jemu to bylo jedno, on se jen pátravě rozhlížel a hledal místo, lavici, roh, parapet, cokoli co by mu poskytlo pro dnešek azyl. V hale stojící lidé si ho nevšímají, je jim úplně jedno, že jsou teď součástí jeho domova. V podstatě jsou teď jeho rodinou, vždyť s kým jiným člověk sdílí svůj domov. Dovlekl své zkřehlé tělo do rohu blízko ústředního topení a sesunul se jako domeček z karet. Přetáhnul přes sebe svou ošuntělou bundu a vytáhnul si víno. Teď už ne pro teplo, ale aby se otupil, aby na chvíli nemusel myslet na svůj ubohý život. Tak tady bude pro tento večer a snad i noc jeho domov.