Příliš silná káva část druhá

Toho rána jsem přistoupil k zrcadlu. Nejprve jsem se zděsil, protože jsem neviděl v zrcadle žádný odraz mého obličeje. A kdyby ano, dal by se přirovnat pouze ke starému ocelovému vraku, který se potácí na rozvodněné a zašpiněné řece. Řeka, která si pluje skrz město. A nebyl jsem daleko od pravdy. Mé oči byly zality ospalky. Tváře byly bledé jako večerní obloha. Po důkladné hygieně jsem si kromě svého těla jsem si ve sprše omyl také duši. Myslím, že mi to prospělo. Cítil jsem se pak více svěží. Udělal si čerstvou snídani, pak vyšel ven. Oblečen v proužkované košili, saku a černých džínech. Když jsem vyšel ven, tak právě vylezlo Slunce.
Zvolnil jsem krok, při cestě po mostě a nechal se unášet celou tou krásou včetně slečen, které jsem potkával na mé toulce městem. Některé z uliček byly čisté a voňavé, stejně jak ty dívky, jež jsem potkával. Ne však všechny byly takové. Některé vypadaly odpudivě a špinavě. Ve špinavých jsem potkával různé kurtizány, krysy, špínu z kanálu a jim podobné nestvůry. A naopak v těch hezkých, mladé, sympatické obyvatele a čerstvý vzduch. Po chvilce tápání jsem narazil přímo na hlavní ulici la Vitta na sympatickou, malou a nevýraznou hospůdku. Před vchodem do interiéru, měla venku takových pět až šest rozmístěných stolů pro různý počet hostů.
Protože ale bylo chladno, zalezl jsem raději dovnitř. U baru mne přivítalo pár mládenců. Každý z nich si držel sklenku čisté brandy a v ní jednu nebo dvě kostky ledu. Přejete-li si něco objednat a poobědvat tu, mohu Vás posadit sám. Spustil na mě otrocky otrlý číšník se zarostlým plnovousem.
Děkuji mockrát, stroze jsem odpověděl.
Dovolte, abych pronesl jednu zdvořilou větu. Na tomto místě sedával náš host ne-li přímo zákazník Josef Chanuel.
To je od Vašeho šéfa velice milé, avšak nevím, zda si zde sedět zasloužím.
Nebojte se, zasloužíte si na tomto místě sedět.
Po vyměnění několika názorů odběhl číšník, který se mnou tak dlouho diskutoval do kuchyně. Mě se mezitím honilo v hlavě podezření, zda jsem se nestal při rozhovoru trvajícím cca 15 minut nějakou obětí, podivně vypadajícího,zprvu lákavého podniku a pozapomenuté, zapadlé restaurace zároveň. Pak jsem si začal vybírat z nabídky v jídelním lístku. Anichž bych si přál, ten podivný člověk obsluhující tamnější obecenstvo kolem, stál zase u mého stolu.
Vybral jste si?
Ano děkuji, dal bych si kuřecí křídla s pikantní omáčkou.
Tu byl zase číšník pryč. Nevědomky si pozapomněl objednat nějakou tu vodu. No nic řekl jsem si sám pro sebe. Pokusím se o to, až ho spatřím vycházet z kuchyně. Jen doufám, že nebudu čekat dlouho na svoji prosbu o nějaké pití. Nebýt nevýrazné slečny, která si ke mně nenápadně přisedla, jistě bych nebyl obsloužen.
Promiňte madam, ale tento stůl je již obsazen, to jste si nevšimla?
Ano, všimla a jak vidíte, tak váš postoj ke mně tady nikoho nezajímá, tak mi raději přineste urychleně jídelní lístek, než se projdu po vaší kuchyni!
Její chování mě natolik rozhodilo, že jsem odložil svoje včerejší noviny a začal se jí konečně věnovat. Hned jak jsem zvedl své oči, byl jsem okouzlen.
Přesto všechno, ale jsem si kdesi v mé mysli říkal, že jsem ji někde už viděl. Neubránil jsem se pocitu, že bych mohl následným oslovením zranit nejen své sebevědomí, ale především ji a to by jistě mrzelo nás oba. Je mi trapné se Vás ptát, zda se známe nebo jsme se v tom horším případě někde ne nemíjeli. Je to možné, mile odpověděla. Dnes jsou si někteří lidé natolik podobní, že ani nevíte, který z nich je příbuzný. Po té větě se zasmála a já jsem přestal konečně pochybovat. Zkusil jsem tedy. Jano? Kde se tu bereš, já myslel, že ještě zůstaneš na té výstavě o něco déle. Zdá se, že jsem svou kamarádku převelice překvapil. Prohodila na mne laškovný úsměv a promluvila.no víš, já vím, že Tě trochu urazím, ale prostě přišlo mi, že Ti ty obrazy moc nesedí, já zůstala, abych kurátorce poděkovala, za to pozvání. To seš tedy vážně hodná. Já vím, a jen tak mimochodem, jsem něco koupila a hádej komu.To opravdu nevím. Nechám se podat. No, tak hádej, aspoň to zkus.
Budu mít z Tebe velkou radost, když to uhodneš. Pro někoho z rodiny? Ne, hádej dál.Pro sebe? Nikoliv. Pro tvého nějakého příbuzného? Nene. Kdepak, samá voda. Tobě jsem koupila dárek, abys věděl! A čím jsem si to zasloužil? To já nevím, prostě jsi mi sympatický, ucítila jsem to nějak ze srdce. To je ale krásný kámen, prý je to blízký dárek Tvému znamení. A jak víš, kdo já jsem? no nějak mi to docvaklo, nebo, že bych poslechla prodavačku, jsi Ryba viď. Trefa, přesně, no abych pravdu řekl, jsi neskutečná. Ale mýlíš se, jsem skutečná. Sedím tu zde s Tebou a čekám stejně jako ty na naše společné jídlo. Po dlouhé debatě nastalo mezi námi oběma hrobové ticho.Přál si někdo kuřecí křídla s pikantní omáčkou? Ano zde, děkuji. A těstovinový salát se zeleninou, krájeným sýrem? Také zde.
Po přinesení obou pochoutek, jsme se pustily do svých objednaných jídel. Mohu odnést? Ano můžete.
Budete si ještě něco přát? Nejspíše ne, spíše zaplatíme. Dobrá, dobrá. Někteří turisté, kteří v této hospodě seděli přes celé odpoledne, se měli pomalu na odchodu. Po zaplacení účtu, jsme odešly také. To bylo dneska příjemné setkání viď. Vybídla mě Jana ke komunikaci. O tom nepochybuji, kam půjdeš? Já nevím, řekl jsem do prázdna. Já také ne. Mohla bych jít aspoň jednou s Tebou? To můžeš. Když jsme přišli ke dveřím, poznal jsem na své doposud nejlepší kamarádce, že se začíná trochu přeměňovat na divokou potulnou holku. Nezaváhal jsem a chytl jsem ji a přitiskl k mým dveřím bytu. Na tuto příležitost, ne-li šanci, jsem čekal celé roky. Počkej, tady ještě ne, Davide. Lekl jsem se, že mi uteče jak splašená laň. To však neučinila a vzala mi klíče, aby odemkla dveře. Na chodbě se ještě svítilo, tak jsem viděl její krásná holá záda, která se odhalovaly Rychle jsem se zpřímil, abych nedal najevo svoje vzrušení. Před prázdným talířem jsem si vzpomněl, odkud ji znám. Ona je ta Jana, která mě navštívila, když jsem si jednou uvařil čaj a zbrkle jsem ji vyhnal zpět na schodiště. už si vzpomínám. Nejprve jsem šel do koupelny já, pak ona. Ještě chvíli, když oba vylezly z koupelny, jsme se chytly v předsíni a líbaly se. To bylo asi vše z romantického večera.
Půjdu si asi lehnout do druhého pokoje, bude to tak pro mě i pro Tebe lepší. Nechtěl jsem slyšet tuto větu, ale prostě stalo se.Tak co, řekl jsem si, náhoda to byla, tak ji dejme pokoj zase na čas.Ráno jsem narazil pouze na vzkaz přišpendlený na dveřích. Na to, co bylo včera, tak prosím zapomeň, nebo aspoň o tom nemluvme.Nechtěla jsem, aby to zašlo tak daleko. Nějak se mi po té noci rozvázal jazyk a já chudák nevěděla, co říkám.
Moc se omlouvám, ale ráno mi přišla sms zpráva, že k nám domů, přijel můj přítel.
Musela jsem odjet. Děkuji za přespání.
Tato zpráva mě srazila do kolen. Schoulil se do rohu v kuchyni a rozplakal se. Tak moc mi to přišlo líto a mrzelo mě zároveň, že se něco takového vůbec stalo. Vypustil ze sebe démona, který hodlá udělat cokoliv pro chycení své oběti. I když jsem měl slzu v oku, rozhodl jsem se uvařit si zelený čaj na způsob, jak ho mám rád.