Cellar Door

Cellar door

„Ronnie? Ronnie, jsi to ty?“ Ozval se z ložnice jemný ženský hlas. Zněl trochu unaveně a slabě. Nebo alespoň si myslel, že na něj někdo promluvil. Ronnie, muž s delšími ebenově černými vlasy a téměř celým tělem potetovaným otevřel bílé dveře malého domku. Sundal plátěné černé boty a vyrazil za hlasem.
„Ano, Emily.“ Pípnul. Vydal se přes krátkou chodbu do ložnice, odkud se hlas ozýval. Bylo horko a tak si sundal své černé tílko. Odhalil tak rovněž potetovanou hruď. Opatrně a potichu otevřel dveře do ložnice, přesně tak, jak to dělával vždycky, aby překvapil Emily.
„Emily?“ Podíval se na postel, na níž leželo dívčí tělo. Přišel blíž, neboť se mu zdálo, že je tu cosi divného a podezřelého na jejím chování.
Dívčiny nebesky modré oči se dívaly upřeně do stropu. Ronnie se překvapeně zamračil.
Nedýchá.
„Emily!“ Křiknul. Do dlaní vzal její studené tváře.
Žádná reakce.
Vzal jí do náručí a pomalu s ní vyšel z ložnice. Nesl ji chodbou až k tmavým dveřím vedoucím do sklepa.
Loktem rozsvítil a začal pomalu scházet schody. Na konci schodů byly ještě jedny dveře z tmavého dřeva, na kterých bylo barevně napsáno-Ateliér, písmo bylo dívčí plné ozdobných kudrlinek.
Otevřel dveře a znovu loktem rozsvítil. Na podlaze bylo rozloženo pomalované plátno, vzpomněl si, jak tam spolu s Emily leželi. Podíval se na ohořelé svíčky kolem. Podlaha na zemi byla celá od vosku.
.....Tehdy bylo venku moc pěkně, celý den strávili tím, že chodili po parcích, drželi se za ruce, líbali se. Zašli si na oběd do restaurace. Dali si víno. A když se pak večer vraceli domů, koupili si ještě šampaňské a jahody. Z postele vzali bílé plátno a z ložnice svíčky. Plátno rozložili v ateliéru na podlaze a svíčky kolem něj. Pili šampaňské a jedli k němu jahody. Tu noc už se do ložnice nevrátili. Vosk svíček si klidně kapal na podlahu ateliéru….....
Políbil ji na tvář a položil na plátno, jež hned druhý den po jejich romantické noci ve sklepě sám pomaloval.
.....„Co to maluješ?“ Zeptal se Emily, která stála před svým uměleckým stojanem se štětcem v ruce. Mrštně s ním jezdila po plátně.
„Lásku…“ Pípla tiše a nechala se zezadu obejmout a políbit na tvář a krk. Na chvíli se otočila se štětcem zdviženým v ruce a hluboce políbila Ronnieho. Usmála se a otočila se zpátky, aby obraz domalovala.
„Vážně?“ Odhrnul její dlouhé světlé vlasy z šíje, aby se na ni mohl přisát svými rty.
„Mhm.“ Zavrněla Emily.
Ronnieho dlaně zabloudily pod její tílko a hladily ploché bříško. Rozvázal tmavý šátek, který měla uvázaný namísto sukně. Po dlouhých štíhlých nohách se svezly černé kalhotky.
Emily se usmála.
Ronnie se přichytil jejích boků a miloval ji.
Emily dlaní přejela po svém mokrém obraze. Ronnie se usmál a prsty si namočil v temperových barvách na paletě. Malovali po obraze…
Křečovitě stiskla rám obrazu.
Prsty přejížděl po chvějících se křivkách jejího těla….....
Podíval se na její tělo. Znovu přejel po jeho křivkách. Žíly byly vyschlé a oči tak prázdné. Dívaly se skrz všechno upřeně až do nekonečna.
Z očí mu vytryskly slzy. Dlaní přejel po bledé tváři a její tělo bylo tak studené. Studenější než led. Zdálo se mu, že se mi roztříštilo srdce. Pěstmi uhodil do podlahy. A znovu a znovu. Po prstech se mu vozily tenoučké pramínky krve.
Proč to tak bolí? Bolelo to tím nejhorším způsobem, jakým mohlo. Nikdy nepoznal větší bolest. Bylo to jako by ztratil úplně všechno, jako by mu někdo pomalu odřezával kusy masa. Horší než mučení. Nemohl ani křičet, nemohl přestat plakat, nemohl nic.
Proč? Proč zrovna ona? Proč? Proč? PROČ?!
Rozhlédl se přes slzy po ateliéru, kde byly všechny jejich obrazy. Byly pověšené po stěnách, na podlaze, opřené o zdi. A kanystr benzínu.
Vstal a rozlil benzín po všech obrazech…i na Emily. Políbil ji na modré studené rty.
Zapálil zapalovač a hodil jej na zem. Chvíli tam stál a díval se, jak oheň pojídá všechny barvy z obrazů a jak se nebezpečně rychle blíží na Emily.
Vyšel ven na ulici.
Přešel silnici a sednul si na kraj cesty.
Z očí mu tekly slzy a sledoval plameny, do kterých se nořil jeho dům i s jeho láskou uvnitř. S každým okamžikem se dům ztrácel.
Kdosi zavolal hasiče.
Se slzami v očích je sledoval. Díval se, marně se snažili zkrotit divoký oheň, který on sám tak pracně založil.
Pomalu přicházelo ráno. Oheň už svůj boj vzdával, neboť již všichni věděli, že vyhrál. Po domu zbyl jen prach. Jen prach a nic jiného.
Ronnie pomalu vstal ze země. Setřel si slzy.
Co tady dělá? Proč sledoval ten dům, jak hoří? Proč u toho plakal? Proč?
Kdo v tom domě asi bydlel? Kdo ho asi zapálil a proč?
Ohlédl se za domem, než pomalu odešel do nového dne…