CO NESMÍ BÝT, NEMŮŽE BÝT.

Bombardér přistává na vojenském letišti Batchelor Field, poblíž australského Darwinu. Toto město je bezprostředně ohroženo japonskými nálety, proto generál MacArthur i jeho doprovod neprodleně pokračují do relativně klidnější zóny. Tentokrát vlakem směrem na Melbourne.
      Karlův zdravotní stav však tuto cestu vylučuje, a tak musí zůstat v nemocnici v Darwinu. Podrobí se další operaci, která definitivně odvrátí rozvijející se celkovou infekci organismu. Po několika týdenní rekonvalescenci, během níž je svědkem japonského bombardování Darwinu, na vlastní žádost opustí nemocnici s úmyslem dát se opět k dispozici americké armádě. V pořádku však zdaleka není a zvláště poraněná noha značně omezuje jeho pohyb.
      Cílem Karlovy cesty z Darwinu je Brisbane, kde je umístěno americké vrchní velitelství pro pacifickou oblast. Na velitelství vojenského tábora v Camp Cable, které je umístěno asi 40 kilometrů od Brisbane, ho však se svoji žádosti odkáží zpět právě do Brisbane, na vrchní velitelství. Tam je mu sděleno, že jako dobrovolník a navíc cizinec nemá vůči Spojeným státům žádné závazky, i když za jeho pomoc v těžké chvíli je mu tato země vděčná. Když však Karel vysvětlí, že se chce dostat do Evropy a tam, jménem své země, dále bojovat proti hitlerovskému Německu, zkusí vojenští úředníci najít nějaké schůdné řešení. Dohodnou se, že nejprve se dá Karel zdravotně natolik do pořádku, aby byl schopen vykonávat náročnou vojenskou službu. A pak, pokud bude mít stále zájem, bude poslán s některou transportní lodí z Austrálie do Evropy.
      Pro Karla nastává dlouhá doba rehabilitace. Dřívější funkčnost nohy se navrací pomalu a stojí to hodně bolesti. Karel vystřídá několik příležitostných prací až nakonec zakotví na ovčí farmě nedaleko Brisbane. Farma patří rodině Clemencových a Karel tam vykonává administrativní i drobné manuální činnosti. Rodina si ho oblíbila pro jeho píli a mezi ním a dcerou pana Clemence, Sharon, začíná vznikat něco více než jen přátelství. Navzájem se hodně o sobě dozví při večerních procházkách a rozhovorech. A oba cítí, že by dokázali žít spolu. Navíc je zřejmé, že i rodiče Sharon by ho rádi přijali jako člena rodiny. Karel však dá velmi taktně najevo, že je před ním ještě velmi dlouhá cesta a že nikomu nemůže zaručit, že se z té cesty jednou vrátí. I on má rodiče, o kterých již dlouho nic neví a navíc v něm doutná touha splatit nacistickému Německu příkoří, které světu způsobilo.
      Přichází rok 1943. Přibližně po sedmnácti měsících od odletu z Filipín se Karel cítí zdráv jako dříve. Jednoho dne se vydá na vrchní velitelství do Brisbane, aby připomenul dřívější dohodu. Má štěstí, že jedná se stejným důstojníkem jako tehdy. Okamžitě si na onu dohodu vzpomíná. Odešle Karla do tábora Camp Cable, aby tam před dlouhou cestou znovu absolvoval vojenský výcvik.
      Na farmě nastává čas loučení. Všichni cítí, že jen těžko se ještě někdy uvidí. Ale všichni chápou, že Karel prostě nemůže jinak. Dochází k výměně drobností na památku, k výměně adres a k poslednímu objetí. Karlovi se odjíždí téměř tak těžce, jako z rodného Československa.
      V Camp Cable projde dvouměsíčním výcvikem a pak se s průvodními doklady vypraví do Brisbane, aby tam vyčkal na správnou loď. A po pár dnech opustí vcelku klidnou Austrálii, aby se vydal vstříc dalšímu válečnému běsnění.
...
      Z Austrálie Karel odplul na transportní lodi třídy Liberty. Tyto lodě jsou vynikajícími pomocníky spojeneckých vojsk, neboť technologické řešení umožňuje jejich výrobu v přijatelné ceně, v drtivé většině v přijatelné kvalitě a v potřebném množství a hlavně velmi rychle. A právě jedna z těchto lodí s nákladem vlny a Karlem na palubě míří na Sicílii, kde již pomalu končí boje o tento ostrov a Němci zde chystají evakuaci svých jednotek.
      Ve Středozemním moři se Karel přidá k americkým posilám určeným americké 5. armádě pod velením generálporučíka Marka Clarka. Ten se 9. září 1943 se svoji armádou a britským sborem vylodil v oblasti Salerna a pro německý houževnatý odpor se spojenci jen velmi pomalu prokousávají vpřed, tedy na sever Itálie.
      Karel je, stejně jako na Filipínách, přidělen k týlovým jednotkám. Zde má pomáhat posilovat získané předmostí po vylodění spojenců. Jak už to ve válkách bývá, v krátkém čase získává nové přátele a stejně v tak krátkém čase mnohé z nich ztrácí. Zná to už z Filipín. Poprvé má možnost přímo bojovat s armádou nenáviděného Německa a má také možnost srovnat krutost japonských a německých vojáků. Japonský fanatismus ve jménu císaře a německý ve jménu Adolfa Hitlera, prezentovaný hlavně příslušníky jednotek SS. Karel zjišťuje, že rozdíl není velký.
      Německo, pod vrchním velením polního maršála Alberta Kesselringa, brání Apeninský poloostrov se zuřivým odhodláním. Tvrdě se bojuje o každou vesničku, každé městečko, zkrátka o každý metr italské půdy. Nakonec se postup spojenců v půli listopadu v podstatě zastaví na Němci silně opevněné Gustavově línii. I kvůli počasí zde boje mezi Němci a spojenci přejdou do opotřebovávací fáze a jejím vyvrcholením jsou nakonec těžké boje o Monte Casino. V průběhu těchto bojů, v půli dubna 1944, je Karel podruhé vážně zraněn. Při opravě komunikace se svoji ženijní jednotkou utrpí průstřel pravé plíce.
      Je odsunut na polní obvaziště v blízkosti Salerna a pak letecky transportován do Anglie. Zde, ve vojenské nemocnici v Londýně, se tři měsíce léčí ze svého zranění. V průběhu léčby potkává českého vojenského lékaře, který po okupaci země utekl do Anglie přes Polsko a Francii. Oba si mají hodně co vyprávět.
      I během italského tažení Karel dokázal, že ač dobrovolník, je dobrým a platným vojákem. Respekt, který si získal už na Filipínách, ho provází i na misi na evropském bojišti.
      Po vyléčení zranění se v podstatě opakuje předchozí scénář. Karel neprodleně navštíví americké velitelství v Londýně se žádostí, aby se mohl znovu zapojit do bojů. Opět se statutem civilisty ve službách americké armády je přes kanál La Manche přepraven do Francie a má se hlásit u americké 1. armády, které velí generál Courtney H. Hodges.