Ožehavé téma

Vzpomínky
Je to již pár dnů, co se to stalo. Teď sedí na lavičce, hladí svého psa a vzpomíná. Naposled spolu mluvili asi týden před tím. Vzpomíná, jak se pohádali a jak z ní vypadlo jedno jediné slovo, než odešla. "Chcípni!". To slovo jí stále koluje v hlavě, jako tornádo. Tornádo, sílící každou vzpomínkou na ten den. Den, kdy se naposled viděli. Sedí a vzpomíná co se dělo dál. Ví, že jí volal, nejspíš, aby se udobřili, ale ona hovor opakovaně paličatě odmítla. Vzpomíná si na telefon. Někdo jí volal, ale nevěděla kdo. Číslo bylo neznámé. Vyboural se a je odvezen v těžkém stavu na ARO. Několik dní na to umírá. Vzpomíná na zážitky, co spolu za těch X let prožili. Vzpomíná na jejich pravidelné víkendy plné filmů i na to, jaký zvláštní vztah mezi sebou měli. A znovu jí do vzpomínek vpadlo to slovo. "Chcípni!" - slovo, které vše změnilo...

Pokus o dítě
Marek s Janou spolu žili již několik let, když se začali pokoušet o děti. Marek pracoval pro jednoho vědce, s čímž bylo spojeno hodně cestování. Jana působila v centru pro opuštěná a týraná zvířata. Pro své povolání, na sebe neměli moc času. Neušli ani partnerským hádkám ani odloučení z důvodu jeho častých pracovních cest, ale jejich láska neopadávala, ba se tím ještě víc utužila. Ještě více se však utužila, když Jana přišla od doktora a sdělila Markovi dlouho očekávanou zprávu. Povedlo se. Jana byla těhotná. Nějakou dobu kolem sebe jen chodili a culili se jeden na druhého. Po té začali řešit rodičovské otázky typu, jak se bude jejich miminko jmenovat, jaký zvolí kočárek, nebo jaká barva bude v jeho pokojíčku.
Jana byla těhotná jen pár týdnů, ale díky pokrokům ve zdravotnictví, byla možnost zjistit již teď pohlaví miminka. Šla tedy na ultrazvuk. Místo toho, aby jí ale doktorka prozradila, zda se bude jednat o chlapečka, nebo holčičku, zavolala primáře. S ním začala konzultovat a v Janě nabývalo přesvědčení, že se něco děje. Po nezvykle dlouhém vyšetření vyšla Jana z ordinace a Marek, čekající v čekárně, se na ni podíval se zmateným výrazem. „Budeme mít dvojčátka“ řekla Jana. V tu chvíli se začali znovu hrnout otázky, jako je jméno a typ kočárku, nyní ale pro dvě miminka.
Těhotenství probíhalo v pořádku až do 5. měsíce, kdy doktorka zjistila závažné onemocnění plodů, nebezpečné i pro stávající maminku. Jediná šance, jak zachránit alespoň sebe, byla interrupce. Nastaly smutné časy. Marek se dětí nechtěl vzdát, stejně, jako Jana, ale věděl, že je to jediná možnost, jak neztratit aspoň ji. V den zákroku se Marek od Jany nehnul, ani na krok. Dokonce, i když Janu odváželi na sál, zůstal po jejím boku, alespoň za zavřenými dveřmi. Janu uspali, ale pro Marka nastala snad nejstrašnější půl-hodina. Všechny ty zvuky šli slyšet až na chodbu, kde Marek čekal. Emoce se dlouho nedrželi stranou a Markovi začali téct slzy, chvílemi to vypadalo, že se dokonce zhroutí. To pomyšlení, co dělají s jeho dětmi, ho dovádělo k šílenství. V duchu záviděl Janě, která byla v narkóze a o ničem nevěděla… Otevřely se dveře a Janu vyváželi ze sálu. Marek nečekal a ihned přiskočil k ní a doprovázel ji až na pokoj, kde se pomalu probírala z narkózy.
Od toho dne nebylo nic, jako dřív. Jana neustále myslela na to, v kolikátém by byla měsíci a ani den plánovaného porodu jí nešel z hlavy. Pokaždé, když uviděla kočárek, začaly se v ní ozývat ty šílené myšlenky, které ji přesvědčovali o tom, že zabila své děti. Marek jí byl vždy oporou, nikdy ho neviděla na dně. Alespoň ne, když byli spolu. Věděla ale, jak moc ho TO trápí. Vždyť se těšil stejně, jak ona. Jeho pocity museli být stejně strašné, jako její.
Blížil se den „plánovaného porodu“ a na Janu doléhaly černé myšlenky den co den. Byl večer před tím smutným dnem a Marka odvolali do práce. Bylo mu z toho zle, protože Janě slíbil, že ten den budou spolu. Slíbil ji, že ji nenechá samu a teď ten slib musí porušit. Jana chápavě přikývla a ujistila ho, že bude vše v pořádku, že se nemusí bát. Ráno Marek opustil byt s nepříjemným pocitem. Ten den Janě každou chvilku volal, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Jana ho pokaždé ujistila, že si nemusí dělat starosti. Tak to šlo celé dopoledne. V poledne měli možnost se vidět, tak si dali sraz v jedné restauraci, kde si dali rychlý oběd. Jana byla klidnější, než kdy před tím. To Marka znepokojilo, ale neřekl ani půl slova. Nechtěl Janu zbytečně rozrušovat. Po obědě se rozloučili a Marek se vracel do práce. Mezitím si Jana dopila v klidu kávu, co si objednala. Od svého domu to měla pět minut cesty, zatím co Marek do práce necelou půl hodinu. Jen co přišel do své kanceláře, zvedl telefon a vytočil Janino číslo, aby se ujistil, že je v pořádku. Nedočkal se však jejího hlasu, ale hlasové schránky. Řekl si, že je nejspíš mimo telefon a za chvíli to zkusil znovu. Ani teď mu ale Jana neodpověděla. Když telefon nezvedla ani potřetí, začal mít divný pocit a tak se i přes varování jeho šéfa vydal domů zjistit, co se děje. Když byl v ulici, kde bydleli, uviděl, že před jejich panelákem je sanitka. Neváhal a rozběhl se k ní. Když viděl zahalené tělo, které vynášeli ze dveří, všiml si pořezaných zápěstí. Hlavou mu proběhly ty nejhorší myšlenky. Otázkou „co se stalo?“ se chtěl ujistit, že nejde o Janu. Odpověď na jeho otázku ale byla mrazivá…