Je suis amoureuse de deux...

Sama. Tak jsem se cítila, když jsem vstupovala na onen hřbitov, procházela jím, usedala na polorozpadlou dlažbu schodů vedoucích ke kostelíku. Obklopovala mně jen temnota a ticho. Mrtvolný zápach hlíny a hnijícího listí se mísil s vůní deště podzimní noci.
Zhluboka jsem oddechovala. Ke svému útočišti jsem běžela. Běžela jsem, neohlížela se, nezastavovala. Temnota mně přijala s otevřenou náručí, jako by věděla, před čím utíkám. Před čím to vlastně utíkám...? Před sebou? Před svými city? Před minulostí, budoucností...?
Musela jsem se tomu všemu pousmát. Jak jsem patetická! Sedím uprostřed místa posledního odpočinku a modlím se, aby mně nešli hledat. Ani jeden z nich... Nechci už je vidět, nikdy! Už ne...
Úsměv mi zmizel ze rtů a přes tváře se mi skoulelo pár slz. Jak se to vlastně stalo? Ten pocit, co mě sžírá, co mně ničí... Odkud se vzal?

Prvního znám už dlouho. Moc dlouho na to, abych mohla pochybovat o všem, co řekl, co udělal, co ke mně cítil. Už na začátku jsem věděla, že on je ten pravý, ten, se kterým chci zůstat až do konce svých dní. Všechno se to seběhlo, už první den mně políbil. Byl to ten nejsladší polibek co jsem kdy dostala, plný vášně a chtíče, ale taky slibu společné budoucnosti. Co bylo napsáno ve hvězdách se stalo a my byli spolu.
Znovu jsem se musela pousmát. Byl... vlastně je... dokonalý. Po všech stránkách gentleman, který by se raději zabil, než aby mi ublížil. Jeho hlas a úsměv mně dokázaly vždy uklidnit, jeho paže obejmout a nepustit.
Povzdechla jsem si a zadívala na bledý půlměsíc osvětlující okolní krajinu. Mimoděk jsem si vzpoměla na první hádku, první bolest a zradu, podvod, slzy... A taky na něj. Na toho druhého...

Ten druhý hmm... typický bad boy. Ač s andělskou tváří a milým vystupováním v sobě kryje démona. Odmítá, brání se, rozpálí a naštve, pak ale uklidní, políbí a ochrání před vším zlým. S tělem, které by se lehce vyrovnalo antickým hrdinům, chováním těch nejkrvavějších mafiánů a vášní, která by rozpálila i to nejchladnější srdce si mně přivlastnil a odmítl najednou. Zvláštní, dlouho mně takhle nikdo nepřitahoval. Fyzická přitažlivost...?

Jeden sladký, druhý ostrý, oba dokonalí, oba daleko...

Otřela jsem si slzy smíšené s kapkami deště a pousmála se. Promítala jsem si všechny společné vzpomínky a pomalu si začínala přát, aby se nic z toho nestalo. Abych je nepotkala. Aby žili dál volně s někým, kdo by je miloval alespoň z poloviny tak, jako já. Abych se netrápila, abych netrápila je. Znovu ten pocit... Divoce se mi rozbušilo srdce a zkrátil se mi dech. Dvoje vzpomínky, dvě trápení, dva kluci. A já je miluji oba...