Muž, který věděl...

„Chudáka starého Tondu včera pohřbili…“
„Neznal jsem.“
„Takový dobrý muž to byl, sic trochu bláznivý, ale srdce měl na správném místě.“
„To dneska moc lidí nemá…“
„Vždy ráno chodil kolem řeky a povídal si sám pro sebe, občas si sedl vedle nějakého vesničana na lavičku…“
„… lidé se ho museli bát…“
„Ale vůbec ne! Byl úplně neškodný. Pořád se usmíval. Uměl vykládat náramné příběhy a ve vesnici kolovaly drby, že je to spisovatel… vše se ale vykládal sám pro sebe, lidé vedle něj chodili a poslouchali ho… Také se říká, že se zbláznil z toho, že ho jeho vyvolená nechtěla…a tak vůbec…“
„Vesnice jsou drbů plné, ale jestli na tom bylo něco pravdy…“
„No, já jsem se s ním dal do řeči jen jednou. S každým mluvil vždy jen jednou.... Když si vedle mě sedl, chtěl vědět, zda vím, co je to láska.“
„Proboha, on byl opravdu šílený! Nikdo neví, co je láska! Třeba ty řečičky o něm budou nakonec pravdivý… chudák chlap! Ženský jsou svině, ani se nedivím, že mu z nich hráblo. Co jsi mu řekl?“
„Řekl jsem, že na lásku nevěřím, že láska je pouhé slovo…“
„No a…“
„Najednou se usmál a v očích mu zazářilo. Řekl mi, že ví, co je to láska. Tak mu povídám, že ať mi o ní řekne něco víc… On ale vstal a řekl, že mi to prozradit nemůže.“
„Chacha, chytrolín… každý den onanoval nad její fotkou, kdežto ona si to rozdávala s někým jiným... a vůbec nevěděla, že po ni ten zoufalec touží… a on ví, co je to láska! K smíchu!“
„Prý ji nikdy neřekl, že se mu líbí…že ji miluje… Ale možná jsou to jen kecy… vesnice… jak jsi říkal, jedna velká drbárna…“
„Oprávněně se mu říkalo blázen.“
„Údajně to byl vždy takový tichý hoch, ale ta láska ho úplně změnila. Začal střídat ženy, aby pro tu svoji milou měl zkušeností habaděj… začal číst knihy, které měla ráda, jen aby jí pochopil, aby jednou měli společnou řeč… posiloval… študovat šel, prý na inženýra…“
„To vše kvůli ní?“
„Jo, změnil se, protože si myslel, že ho nebude chtít takového, jakým on byl… taková holka jako ona, že chce určitě někoho ´na úrovni´.“
„A stále jí nic neřekl?“
„Ne, pořád si myslel, že pro ni není dobrý. A stále si vysníval, že se někde náhodou potkají, on jí řekne, co má rád, nato ona odpoví, že to má ráda taky… a bude to z její strany okamžitá láska… Jenomže jak on stále snil, tak ona žila na rozdíl od něj v realitě. Byla to suveréni žena, která měla svůj názor. Prostě namyšlená husa s frňákem nahoru. Nakonec ji sbalil jeden ochlasta z hospody, který ji pak doma mlátil a bil.“
„A on nic neudělal?“
„Ale ano udělal, ale vše jen ve své fantazii. Představoval si sebe, jak za ní jde, zmlátí muže, kdežto jeho milá mu skočí do náručí. Jenomže, když ji náhle uviděl někde ve městě, sklopil zrak a utíkal pryč. Jednou ji uviděl v hospodě – koktal, vylil na sebe pivo… Všichni se mu tam smáli, čímž ho uzemnili do reality, byli jako hromosvod. Létal si ve svých vymyšlených příbězích a oni ho srazili… na zem, kde se rozplácl v kruté realitě, a nemohl se odrazit zpět. Najednou zjistil vše, co mu doposud unikalo. Že je zbabělec, blázen, který je všem jenom pro smích, zamilovaný snílek, na kterého si celá vesnice posměšně ukazuje…“
„To je šílený… A ona nevěděla, že ji miluje?“
„Kdo ví? Něco se k ní asi doneslo, ale třeba těm vesnickým slátaninám taky nevěřila. Vždyť, vždy když ji viděl, utíkal od ní pryč… Zřejmě jí vůbec nedošlo, že ji má rád.“
„A pak se zbláznil…?“
„Přesně tak, začal chodit ulicemi a ptát se lidí na tu definici lásky. Zajímavé je, že potkal i ji… sedl si vedle ní a zeptal se: Jestli zná definici lásky.“
„A…?“
„Řekla mu, že láska neexistuje, že je to jenom pouhé slovo bez významu, které postrádá jakýkoliv smysl. Okouzlení to zná, ale co je láska, říci nedokáže… natož, aby mu řekla nějakou definici. Nato se šíleně zasmál, očí se mu rozzářili… všem lidem, se kterýma mluvil, přesně tohle udělal.“
„Každý mu totiž říkal, že neví, co je láska…“
„A proto byl šťastný, že ví něco, o čem ostatní nemají ani páru. A tak se celý život jen procházel vesnicemi a ptal se lidí, ale nikdo nevěděl…“
„Možná opravdu věděl, co znamená někoho milovat… Možná přeci jenom pochopil, o čem psal Shakespeare, Wilde…“
„Ať to bylo jakkoliv, vím, že umřel dne, kdy potkal nějakého cizince. Na něj se prý neusmál. Zřejmě mu cizinec řekl, že jediné, co ví je to, že láska je cit mezi dvěma lidmi, kteří spolu žijí. Ten den prý bláznivý stařec zemřel. Šušká se, že náhle zjistil, že nikdy nevěděl, co je to láska, ale že všichni lidé kolem něho to vždy věděli a lhali mu. Zřejmě jeho infarkt způsobilo to, že promarnil celý život nad pocitem, že má v sobě něco víc, než co mají ostatní… ale pak zjistil, že nikdy neměl nic, než jen plané představy o lásce, kterou nezažil…“
„A kdo vlastně ví, jak to bylo… vesnický drby… znáš to…“
„Ale stejně je to pěkná pohádka, o bláznovi, který věřil na lásku…“
„…když ji ani sám nezažil.“