Osud a h... exkrement :P

Kráčel po ulici, balancoval na hrazdě nekonečných vášní, zahalen v obleku ušitém z tkaniny budoucnosti, maje na nose černé sluneční brýle, na nohou leštěné boty z kůže nejkrutějších zmarů. On, loutkař tisíce životů, píšící příběh o začátku a konci. Pomalu se procházel po kočičích hlavách Starého města. Lidé si jej nevšímali, jako by pro ně neexistoval. Přitom to byl on, kdo napsal celý jejich život, stránku po stránce, byl to on, nad nímž se ve vzteku pohoršovali, ale zároveň jej vychvalovali a hájili. Osud, milovaný i nenáviděný vydal se psát další z mnoha knih, začínajících zrozením, a končících smrtí, která vždy na závěr hlavní hrdiny jeho příběhů pohltila.

Neměl tu kostlivou babu rád. Fušovala mu do řemesla. Nedala mu šanci rozvinout jeho pisálkovské ambice. Ale bohužel, byla nad ním, a tak ji musel poslouchat. Proto byly jeho knihy života poněkud stereotypní. Přesto se do nich pokoušel vštěpovat malé dávky toho, co podle něj k lidskému bytí patřilo. V kapitolách nesčetných životů dával role štěstí a smůle, radil náhodě, jak je patřičně usměrnit, popisoval vtipu jak zazářit. Psal časový plán nemocem s bolestmi, aby nepřišly všechny najednou, zkrátka se jim, pomocníkům Smrti snažil co nejvíce ztížit práci, poněvadž si vždy přály vstoupit lidem do života a co nejdříve přerušit dějovou linku. Svým způsobem tedy lidem pomáhal. Alespoň se snažil.

A i přes naléhání jeho nadřízené, Smrti se mu sem tam podařilo napsat hotový bestseller, kdy se ambiciózní mladík stal hercem a vydělal miliony, či jak se obyčejná dívka stala slavnou zpěvačkou. I přes naléhání jeho nadřízených, kteří chtěli, aby bylo lidské bytí na světě co nejkratší, a nejjednodušší, aby měli co nejméně práce, se Osud pokoušel dávat lidem naději a přidávat do jejich příběhů co nejvíc možností, jak jejich touhy zprostředkovat. Jeho knihy totiž nebyly přesným scénářem toho, jak se věci stát za každou cenu musí, byly spíše takovým ideálním sepisem, jak by se stát měly.

Základní materie knih života tedy tvořily spíše takovou kostru toho, co se doopravdy bude dít. Neměnná byla data, třeba datum smrti, či přesná data událostí, časové úseky mezi nimi a také dílo náhody, která měla občas bohužel sklony dělat věci, které se zcela příčily předem danému sledu událostí. Někdy, a to byla opravdová katastrofa, se člověku podařilo změnit neměnnou věc. Pamatoval si, jak jistý muž oddálil čas svého úmrtí, což narušilo osnovu reality a koloběhu. V tu chvíli nastala pro Osud hotová muka. Musel přepsat datum smrti, musel změnit události v životě lidí, jichž se ona událost nějak dotýkala, zkrátka upravit vše, co by zpřetrhalo řetězy časoprostoru.

Zahalen těžkým mračnem myšlenek šel Osud neoblomně ke svému cíli, porodnici, v níž započal nový život. Měl již napsánu knihu, jen jméno scházelo. Došel po vzdušných schodech k pootevřenému oknu a pohlédl na novopečené rodiče. Žena, ležící na posteli držela v rukou uzlíček štěstí, naproti ní seděl její muž, kterému v očích pohrávaly plaménky radosti, a pokud Osud mohl soudit, bylo v nich i trochu žáru spiklenecké soutěživosti. Správce lidských příběhů vytáhl knihu, vázanou v pevných, krvavě rudých deskách, název napsán nebyl, v podtitulu bylo pouze datum narození a úmrtí. A pohlédl na šťastný pár. Rozhodl se nechat na rodičích výběr jména, tedy pokud jej nebudou vymýšlet moc dlouho. Tu matka říká:

„Už vím, bude se jmenovat Marek!“

Osud nadepsal název knihy, bylo to poprvé, co nechal rodiče, aby si jméno potomka zvolili.

„Miláčku, to se mu pak budou všichni posmívat, a říkat mu párek,“ odpověděl s úsměvem ve tváři manžel.

Žena se na chvíli zamyslela.

„A co takhle Bartoloměj,“ navrhla.

Osud bleskurychle smazal první navrhované jméno, a přepsal jej.

„To zní moc staře, když se ti líbil ten Marek, tak co takhle Mirek?“ navrhl muž.

Osud opět nadlidsky rychle smazal a přepsal jméno.

„Mirek ne, tak se jmenoval ten chlap, co okradl mou prababičku, to by se nelíbilo mé mamince.“

„To je pravda, to by se paní tchyni opravdu nelíbilo,“ opáčil ironicky otec.

„Tímhle tónem bys o mé matce mluvit neměl,“ odpověděla mírně káravým tónem matka.

Konverzace rodičů pokračovala v podobném duchu příští půl hodinu, než přetekl nepříliš objemný pohár Osudovy trpělivosti, načež se ušklíbl a pravil:

„Tak dost!“

A napsal na knihu první jméno, které ho napadlo; Gabriel.

Zandal knihu do své brašny a slétl ke vchodu do nemocnice. Mezitím matku po dlouhém vybírání napadlo něco, o čem si byla jista, že je zcela správné.

„A co takhle Gabriel,“ navrhla.

„To je ono,“ přitakal její muž a vzal synka do náručí.

„Tak budeš Gabriel," řekl a spokojeně pohladil malého chlapečka po baculatých tvářičkách.

Znovu ubíral se Osud ulicí, jež vedla na jisté náměstíčko, v jehož středu stála již dlouho nefungující fontána. Zde měl schůzku se Smrtí. Posadil se na počmáranou lavičku a čekal. Po chvíli mu kdosi poklepal na rameno. To je kostlivá sekačka, uvědomil si Osud, a vzápětí málem vyprskl smíchy pod uvědoměním onoho slovního spojení. Smrt si naštěstí ničeho nevšimla, jen napřáhla kostnatou ruku. Osud vyndal knihu Gabrielova života, a podal ji Smrti. Podívala se na data začátku a konce bytí.

„Moc dlouhé,“ řekla ledově chladným, krutým hlasem.

„Je to člověk, ne věc, navíc pětasedmdesát není za až tak vysoký věk, napsal jsem i…“

„Mlč,“ přerušila jej.

„To jsi celý ty, proč to dělat jednoduše, když to lze i složitě. Určitě jsi mu také vymyslel život plný nevšedních zážitků a zdraví co?“

Osud jen nešťastně přikývl. Nemělo cenu se přít. Smrt nikdy nepochopila smysl života, který pro ni zůstal obestřen rouškou tajemství. Proto jejich žití marnila, a působila tak lidskému pokolení jen strasti. Podle ní měli lidé bez servítků zemřít co nejdříve. Její nechápavost a krutá nepřístupnost ho doháněla k šílenství. Pro tebe to taky jednou skončí, i ty jednou zemřeš. Pomyslel si, až nebude nikdo, kdo by mohl žít a posléze zemřít, skončí i bytí Smrti. Věděl to, napsal totiž kdysi dávno její knihu, to však věděl jen on a všemohoucí.

„Tady je trochu upravená verze,“ podala mu zpátky knihu, teď již patřičně lehčí, Smrt.

Osud ji otevřel. Rychle ji prolétl. Měla dvacet pět stran. Chlapec měl mít zkažené dětství, způsobené úmrtím rodičů, podlomené zdraví, měl také být závislý na drogách a zemřít v osmnácti letech. Osud si jen povzdechl, a knihu zandal, načež vytáhl knihy rodičů onoho chlapce, a změnil úmrtná data. Obsahy svazků se zúžily. Smrt jen spokojeně přikývla a po chvíli se rozplynula. V závanu chladného větru ještě stačil zaslechnout slova; „Ať už se to neopakuje!“

Pobouřeně kývl hlavou a vztekle nakop nejbližší kámen. Poté se vydal zdánlivě bezcílně za dalším narozeným dítětem. Doufal, že mu tentokrát jeho příběh projde. Náhle šlápl do čehosi měkkého. Z víru myšlenek jej vytrhl hlas.

„Fuj! No to je ale pech, co?“

Osud pohlédl na osobu, která se škodolibým úsměvem ukazovala na místo, kam šlápl. Podíval se, kam ukazovala. Pod jeho černou, dokonale vyleštěnou elegantní botou se skvělo hovno.

"Do háje," ulevil si.

Opět se podíval na onu postavu, byla to Smůla.

„Proč jsi tak skleslý?“

Optal se s dobrosrdečným výrazem jakýsi muž, stojící vedle Smůly, byl to (překvapivě) Štěstí.

„Ále, nech bejt. Samá práce, moc se mi poslední dobou nedaří,“ odpověděl Osud.

„Pořád jí to ještě nedošlo?“

„Ne.“

„No jo, co se dá dělat. Poslyš, máme tady se Smůlou chvíli volno, a jdeme do jedné docela pěkné hospůdky, nechtěl bys s námi?“

Optal se Štěstí.

„Ale jo, beztak mám ještě čas,“ řekl Osud, otřel si botu o patník a vydal se vstříc sám sobě.