Plakala

Plakala. Od chvíle, kdy na mne poprvé vyvalila svá tmavomodrá kukadla, jen plakala. Nechápala jsem, kde se v tak malém tělíčku bere tolik slz a tolik zármutku. Existuje sice nepřeberné množství důvodů, proč může nemluvně jako ona plakat, ale já si byla jistá, že v jejím případě je důvod jen jeden. Malá Claire byla nešťastná. Její obrovské oči přetékaly zoufalstvím a já jí za nic na světě nedokázala pomoci.
Vyzkoušela jsem snad všechno, abych ji rozveselila. Všechno. Několikrát. Snažila jsem se přijít na něco nového, ale má fantasie mě zradila, nápady došly a nechaly mě samotnou s věčně plačící Claire.
„Co ti chybí, zlatíčko? Co?“ ptala jsem se zoufale, nečekajíc žádnou jinou odpověď než srdcervoucí nářek. Ale proč? Vzala jsem ten smutkem přetékající uzlíček opětovně do náruče a pohupovala jsem se sem a tam. Nevěřila jsem, že ji uspím, nebo utiším ten nikdy nekončící pláč, ale alespoň jsem měla pocit, že něco dělám. Zoufale jsem se otočila na hodiny. Blížila se půlnoc. Ze zkušeností jsem věděla, že Claire se za necelou hodinku uvzlyká ke spánku jako každý den a dopřeje mi tak několik ubohých hodin, abych v tichu a o samotě, ve snách i za bděla rozjímala o tom, proč a v čem jsem tak strašná a neschopná matka. Zachumlala jsem se do přikrývky a tentokrát to byly moje oči, ze kterých kanuly hořké slzy.

Žila jsem sama. Kromě Claire tu nikdo jiný nebyl. Měla jsem jen ji a ona zas jen mne. Jestli jsem někdy měla nějakou rodinu, vzpomínky na ni byly pohřbené kdesi hluboko v mém podvědomí, kam jsem na ně nedosáhla stejně jako na zbytek své minulosti. Kromě jména jsem si totiž z dob před tím, než jsem otěhotněla, nepamatovala zhola nic. Před jedenácti měsíci jsem se probrala na lůžku v jedné londýnské nemocnici. Jen co jsem otevřela oči čekal mě jeden z největších šoků mého života, oznámili mi, že jsem byla přes měsíc v komatu. A tam na tom lůžku s povlečením prostým jakýchkoli ozdob začal můj nový život. Život, ve kterém mě za osm měsíců po mém procitnutí, počala doprovázet Claire. Již nesčetněkrát jsem se od té chvíle snažila si vzpomenout. Kdo vlastně jsem? Kdo je otec Claire? Co se stalo, že jsem skončila na měsíc v nemocnici? Nic. Jediný záblesk mé minulosti z dob před nemocnicí neprojasnil tu mlhu zapomnění. Nepodařilo se mi vzkřísit vzpomínky, stejně jako se mi nedařilo utěšit Claire.
Zvedla jsem oči k oknu. Dešťové kapky vytrvale bubnovaly na okenní tabulky a smývaly tak prach, který by se tam snad stihl usadit. Naproti svému naprostému vyčerpání jsem se usmála, i když veselí bylo v tom úsměvu pomálu. Stále zabalená v dece jsem se zvedla z postele a došla jsem k oknu. Přitiskla jsem čelo na chladné sklo. Ani to ale mému hlavobolu neulevilo. Otevřela jsem okno dokořán a nechala jsem ledový dech pozdního podzimu pohladit mi tváře. Provazce deště zkrápěly ulici a já najednou pocítila neodolatelnou touhu jít se projít. Setřásla jsem z ramen deku, jež mě až do teď chránila před vlezlou zimou a natáhla jsem si kabát. Pokradmu jsem došla ke dveřím a stiskla jsem kliku jak nejtišeji jsem dovedla. Můj útěk na čerstvý vzduch se však nezdařil. Claire se přetočila v postýlce, zakňourala, tak jak to dovede jen nemluvně, a začala plakat nanovo.
Jenže já se své vyhlídky na noční procházku nechtěla tak lehce vzdát. Zabalila jsem Claire ještě do další peřinky a s ní v náručí jsem vyklouzla do deště. V tuto noční hodinu byly ulice liduprázdné a v okolních oknech nic než tma. Jen tu a tam ještě svítila poslední lampička. Ve vedlejší ulici zaštěkal pes. Ozvala se tichá nadávka majitele a štěkot utichl. Za malou chvilku se zpoza rohu vynořil muž se psem. Zvíře se rozeběhlo směrem ke mně a vrčelo jako zběsilé, čímž rozplakalo Claire ještě víc. Majitel psa si pro něj došel, věnoval mi jeden obzvláště opovržlivý pohled a zmizel ve stínu domovního podloubí. Zvrátila jsem hlavu a nechala jsem kapky deště, aby zkrápěly mou utrápenou tvář. Nebylo snadné být svobodnou, sedmnáctiletou matkou na maloměstě jako bylo tohle, kde všichni nejvíce odsuzovali fakt, že otec Claire je neznámý, a já nevěděla, jak dlouho to ještě vydržím snášet. Rozhlédla jsem se po tmavé ulici a přemýšlela jsem, kudy se vydat. Nakonec jsem pokrčila rameny a vydala jsem se postranní uličkou ke starému parku.
Mezi letitými stromy, jejichž kmeny by neobjalo ani pět statných mužů a volně roztroušenými balvany mi bylo i přes neutichající déšť, pod oblečení zalézající zimu a pokročilou noční hodinu, nezvykle příjemně. Navzdory všudypřítomnému vlhku jsem se posadila na jednu z laviček, které již měly léta své největší slávy dávno za sebou a slastně jsem přivřela oči. Ticho rušené jen šuměním vody padající z nebes bylo tak uklidňující, až mě to svádělo ke spánku. Přivinula jsem si Claire blíže k tělu, aby jí nebyla zima a vychutnávala jsem si tu pohodu. Vtom jsem se zarazila vpůli nádechu. Ticho?
Se srdcem spadlým až v nejhlubších hlubinách žaludku jsem pohlédla Claire do drobné tvářičky a zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Ticho nebylo způsobené spánkem. Claire poprvé od svého narození před třemi měsíci neplakala. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem si uvědomila, že jsem přestala dýchat až ve chvíli, kdy se mi zamotala hlava. „Claire,“ vydechla jsem, nevěda jestli se mám smát štěstím nebo se strachovat. Moje dcerka mi ale nevěnovala sebemenší pozornost. Natahovala své drobné ručky kamsi za mě a cosi žvatlala. Zmateně jsem se otočila směrem, kterým se sápala a hledala jsem to, co způsobilo tak nenadálou změnu. Ve tmě panující všude kolem jsem toho ale moc neviděla a pouliční lampa za mnou toho moc nezměnila. Pokrčila jsem rameny a vykročila jsem tím směrem.
Ponořila jsem se do stínů listoví a otřásla jsem se kdykoli mi za límec spadla těžká kapka vody. Netušila jsem, jakou vzdálenost jsem mohla ujít, ale když se Claire začala smát, usoudila jsem, že jsme na místě. Zvedla jsem oči a nejdříve jsem nechápala, na co se to vůbec dívám. Až když mé oči přivykly tmě, rozeznala jsem siluetu starého kostela. Svraštila jsem obočí. Sem přeci již léta nikdo nechodí, tak proč se Claire tak usmívá? Náhle mě přepadly pochyby. Uprostřed noci se toulám v parku, kde se jiní lidé bojí chodit i za bílého dne, stojím před hrůzunahánějícím opuštěným svatostánkem, do kterého již po víc jak sto let nezavítala lidská noha a uvažuji o tom, že tam vstoupím naproti nebezpečí, že by se stavba mohla zřítit, jen na základě reakcí tříměsíčního nemluvněte. V tom záblesku zdravého rozumu jsem se otočila na podpatku a rozhodnutá odejít, jsem udělala krok. Jenže jsem nestihla ani došlápnout a Claire spustila s brekem nanovo.
Svěsila jsem ramena a rezignovaně jsem se podívala na dcerku šklebící se na mě ze své peřinky. Vrátila jsem se tedy na místo, kde jsem stála ještě před chvilkou a sledovala jsem Claiřinu reakci. Jak jsem očekávala, přestala plakat a usmála se na mě. Myslela jsem si sama o sobě, že jsem se snad zbláznila, ale po tolika hodinách a dnech neustálého breku jsem zatoužila prodloužit tu chvíli blaženosti odrážející se na její dětské tváři, jak jen to bude možné. „Tak ať je po tvém,“ zašeptala jsem k uzlíčku ve svém náručí a vešla jsem do temné budovy kostela.
Navzdory zuboženému stavu, v jakém se kostel nacházel, dovnitř snad ani nezatékalo, což jsem v té chvíli kvitovala s povděkem. Trochu vyděšeně jsem popošla několik krůčků do útrob kostela a zůstala jsem stát. Úsměv na Claiřině tváři se ještě rozšířil, ovšem stále natahovala ručky kamsi před sebe. Umlčivše svůj vlezlý rozum, který na mě křičel, ať tam odtud vypadnu, jsem se vydala po směru, který mi ukazovala. Dovedla mě tak až do jednoho z koutů. Když už jsem stála nosem téměř u zdi, natáhla Claire ručky ke mně a zatímco se smála na celé kolo, jemně mi s nimi ťapkala po obličeji. Úsměv jsem jí oplatila a v tu chvíli jsem si uvědomila dvě věci. První byla, že se mi z očí derou slzy čistého štěstí, které ve mně vyvolal pohled na Claiřinu usměvavou tvář a druhou věcí byl podivný fakt, že v koutu kostela, kde by správně měla být tma nejhustší, vůbec taková tma nebyla. Na temeno hlavy mi dopadla veliká kapka vody za okamžik následovaná další. Že bych se s chválou na stav téhle budovy poněkud unáhlila? Zvrátila jsem hlavu a pátrala jsem po nějakém zdroji onoho zvláštního svitu a po skulině, kterou jsem ale neměla šanci svým zrakem odhalit, jelikož strop se ve výškách kdesi nade mnou utápěl v černočerné tmě. Claire sebou znovu zamrskala a natáhla ručky kamsi do prostoru za mnou. Otočila jsem se našla jsem rozřešení obou záhad.
Teplé a hřejivé světlo vycházelo ze sochy anděla, který jako by se nakláněl k obětí milované osoby, jež tam však nebyla. A ač jsem se tomu nejprve zdráhala uvěřit i ty kapky pocházely z této sochy. Vytékaly z jejích očí, jakoby anděl i přes svou mramorovou tělesnou schránku byl živoucí bytostí. Kostel naplnil Claiřin smích, zatímco sama Claire netrpělivě vztahovala své drobné ruce k onomu andělovi. Zmateně jsem se na svou milovanou dcerku podívala. Co mi tím chce naznačit? Zahleděla jsem se kamennému andělovi do tváře, přičemž mě zoufalý a ztrápený pohled v jeho očích bodnul do srdce jako ledová čepel meče. Nechápala jsem proč, ale kdesi v hloubi mé duše se zrodila touha odstranit tu bolest a zoufalství z tváře pohledného, kamenného anděla. Opatrně jsem se rozhlédla, i když jsem si byla jistá, že na tomto místě a v tuhle hodinu nebude mimo nás dvou živá lidská duše. Vedena vnitřním hlasem, jsem si stoupla na podstavec, na kterém věčně dlel do mramoru vytesaný strážce nebes, a držíce Claire jen v jedné ruce jsem tu druhou natáhla, aby anděla pohladila po tváři, a pak nevěda, co mě k tomu vedlo, jsem soše vtiskla letmý polibek na rty. Odtáhla jsem se. Nebyla jsem si jistá, co jsem od svého pošetilého činu vlastně čekala, ale nic se nestalo.
Posadila jsem se na podstavec, zády jsem se opřela o nohy mramorového anděla a Claire jsem si do náruče položila tak, aby měla hlavu na mém rameni. Nestihla jsem se pořádně opřít a Claire sebou škubla. Nespokojeně zakňourala a natahovala své maličké prstíčky směrem k soše. Rezignovaně jsem se zvedla a vyzdvihla jsem Claire tak vysoko, aby dosáhla na andělovu tvář. Pod jejím dotekem se mramor rozzářil ještě víc a mě se zdálo, že se ve výrazu té trpící bytosti cosi změnilo. A pak se tvář sochy skutečně pohnula.
Vyděšeně jsem vykřikla a stáhla jsem Claire do své náruče. Zjevně jsem však byla z nás dvou jediná, která se bála. Claiřina tvář zářila štěstím jako polední sluníčko, které v těchto končinách často nevídáme. Zatímco jsem studovala Claiřin obličej, anděl pozvolna ztrácel veškerou svou kamennou schránku. Když jsem opětovně zvedla oči k té mystické bytosti, nemohla jsem uvěřit svým očím.
Stál naproti mně. Usmíval se. A v samotném jádru mé bytosti se rozezněl hlas, který na mě z podvědomí křičel, že anděla stojícího přede mnou znám. „Kdo jsi?“ vydoloval jsem ze svých hlasivek zvuk jen o něco málo silnější než šepot. Anděl se smutně usmál a o krok se přiblížil, přičemž ke mně pozvolna zvedal svou paži, aby mě nakonec konečky svých prstů pohladil po tváři. „Ten co ti způsobil tolik utrpení.“
„Nerozumím.“
„To brzy napravíme.“
Jeho hlas zněl tak povědomě a konejšivě až to ve mně vyvolalo nezdolnou touhu se rozplakat, netušíc jestli smutkem, štěstím nebo úlevou.
„Můžu?“
Věděla jsem, co tím myslí. Zdráhavě jsem pohlédla na svou dcerku, která mi ale nevěnovala sebemenší pozornost a visela pohledem na tváři toho anděla. Nejistě jsem mu Claire podala a ve chvíli, kdy se jeho překvapivě teplá pokožka dotkla kůže Claire zaznělo mi v hlavě jediné slovo. „Táta.“ Vytřeštila jsem oči na svou tříměsíční dcerku.
„Liso.“ Když jsem zaslechla své jméno, zvedla jsem tvář, a to právě ve chvíli, kdy si mě anděl jednou rukou přitiskl k pasu a políbil mě. Jakmile se naše rty setkaly, explodovala mi v hlavě bomba napěchovaná rozličnými vzpomínkami a útržky obrazů. Podlomila se mi kolena, ale můj Anděl mě nenechal spadnout. „Už jsi si vzpomněla?“ Stále trochu omráčeně jsem přikývla a se slzami v očích jsem se přitiskla na hruď jediného muže, kterého jsem kdy milovala. „Ale já myslela, že tě Bůh potrestal věčným dlením v tomto kostele, tak jak to že jsi znovu obživl?“
„Obávám se, že je to jen dočasné, jakmile odsud vy dvě odejdete, změním se zpět na sochu a už mě nikdy nic nevzkřísí.“
„To ne!“
„Lis, musíš být silná.“
„Já ale nechci. Nikam nepůjdu.“
„Lis, takhle by to nešlo, dostal jsem pár minut, abych tě mohl ještě jednou spatřit i s Claire v náručí, a to mi musí stačit. Provinil jsem se proti našim pravidlům a musím za to nést svůj trest.“
„Ale já už nechci žít dál bez tebe, já to nedokážu.“
„Prosím, Lis, tohle neříkej. Přeji si, aby alespoň jeden z Clařiných rodičů ji viděl dospělou a mě to dovoleno není, nemůžeš jí nechat samotnou.“
„To bych nikdy neudělala, ale ty to nechápeš. Dnešní noc je prvním okamžikem, kdy za bděla nepláče. Ona tě potřebuje, stejně jako já.“
Tvář mého anděla zjihla a on si mě i naši dcerku opětovně přivinul ještě blíž k sobě. Náhle se zablesklo a já ucítila, jak jeho kůže začala chladnout. „Můj čas nadešel, musíte jít.“ „Ne, už jsem řekla, že bez tebe nikam nepůjdu.“
JAK MYSLÍŠ. Ozvalo se v mé mysli a já přestala dýchat.

Několik paprsků podzimního slunce se prodralo skrze hustou deku mraků. Dvě děvčátka štěstím bez sebe, že nastala jedna z těch neobvyklých chvilek, kdy neprší, vyběhla ven. Sestřičky běžely dlouho, až na louku za městem.
„Počkej, sem nesmíme.“
„To nevadí, pojď,“ ponoukala ta starší svou sestru.
„Jestli to maminka zjistí, tak bude zle.“
„Nic nezjistí, když jí to nepovíš,“ prohlásila nekompromisně starší z obou sester. Pokračovaly cestičkou mezi prastarými stromy a starší z děvčat sbíralo drobné kvítky rostoucí podél té cesty.
„Kam to jdeme?“ fňuklo mladší děvčátko.
„Uvidíš.“
Ještě pár kroků a stanuly před polorozbořeným kostelem, dívka neohroženě vešla dovnitř. Její mladší sestře se ale moc nechtělo. „Proč zrovna sem?“
„Chci ti něco ukázat, tak pojď.“
„Já se ale bojím.“
„Nemel a pojď už.“
„Tak dobře,“ souhlasila zdráhavě mladší dívka a obezřetně vešla do kostela. „Kde jsi?“
„Tady.“
Dohnala sestru a zůstala překvapeně zírat. „Tak sem nosíš ty květiny?“
„Ano, každý týden.“ Usmála se starší z děvčat na sousoší z bílého mramoru vyobrazující anděla, kterak láskyplně objímá mladou ženu a maličké nemluvně, které ji z nějakého neznámého důvodu tak učarovalo.