už vím...

život byl jako nebe.
Čisté a plné radosti a štěstí.
Na obloze létali ptáci a pozpevovali celému světu.
Rozdávali radost.Já cítila vzrušení po celém těle.
Byla jsem vzrušena krásou světa.
Pro mne byl život nádherným a nechtěla jsem ho ukončit.
Všechny problémy a špatné věci chvílemi jakoby přeletěli ledovým větrem jako je v době mrazu.
ale pochvíli se zase oteplil díky lidem které jsem milovala a stále miluji.Najednou přišel mráz který se zdál nekonečným.Denně mi svíral dech a ne ho stále popadnout,ale stále jsem cítila pocit jako bych chtěla něco uchytit ale nešlo to.Myslela jsem si že dokážu změnit svět ale ted už vím že dokážu směnit jen ten svůj.nikdy není pozdě,ale kdybych to udělala dříve nemusela jsem už nikdy pocítit ten nekonečný mráz.zatím jsem vše změnila jen k horšímu.Ted cítím na srdci něco zvláštního.Jakoby na mne křičelo na plno jakoby se snažilo mi něco říct ale já ho ne a ne slyšet.Mám pocit jako když se točí zeměkoule ale u mne se nezastaví.Jakoby se točil život a ukaždého se zastavoval a měnil štěstí a smůlu.U mne se zastavil ale už se zapoměl otočit a proměnit u mne smůlu na štěstí.A tak jsem se rozhodla že ho roztočím sama.A jednou nastane den kdy moji příbuzní budou na mne pyšní a ne jako je to ted.