Světlo gilotiny

Šel jsem. Neviděl jsem před sebe. A za mnou byla jen tma. Nic jiného jsem ani kolem necítil. Zvuky…Prasknutí větvičky, houkání sovy, hluk rušné vesnice…Vše se mi v tu chvíli zdálo tak cizí, přestože jsem tyto zvuky slýchal nepočítaně. Neměl jsme ponětí, kde to jsem, co tu dělám, natož kudy vede cesta ven. City…V tu chvíli jsem měl i ty, které jsem nikdy nepostřehl. Láska, přátelství, slitování…To vše jsem v sobě za ta léta nashromáždil a teď se to dralo na povrch. Zastavil jsem se. Má to smysl jít tam, kudy třeba cesta ani nevede? Rozhlédl jsem se. Světlo…Ano, je to světlo. Tak temné a zároveň tak jasné. Tak lákavé a zároveň nebezpečné. Rozběhl jsem se. Když jsem se ocitl tady, už zřejmě nemám co ztratit. Před domělým východem se zastavím. Co když na mě větší hrůzy čekají tam, na světle? Proč bych měl jít někam jen proto, že světlo znamená dobro? Nikdy jsem nebyl hodný, citlivý ani milující. Naopak. Zlý, nelítostný a chladný byly moje druhá jména. Nikdo mě neznal, ale všichni hodnotili. Zvykl jsem si. I přes všechny své myšlenky jsme vešel do světla. Brána. První co jsem zahlédl. Že bych byl mrtvý a přišel do nebe? To spíš by mi peklo říkalo pane…Znovu jsme se rozhlédl. Na druhý pohled už to tu jako nebe nevypadalo. Byl tu písek. Spousta písku. A slunce. Fajn. Jsme pořád ještě na zemi. Pořád žiju. Ale co se stalo? Proč jsem tady…A kde vlastně? Ani světlo, které ozařovalo písek pod mýma nohama mi nedalo odpověď. Opět jsme se vydal na cestu do neznáma. Poznával jsme tvary, domy…Vše co jsem kdysi znával…Ale už je to dávno. Najednou šílené světlo potemnělo. Předemnou stálo tisíce lidí, nevšímaje si mě. A vzadu podium. Velké rozlehlé…Místo jsme stále nepoznával, ale v dálce se světlo odráželo od čepele gilotiny. Hlavu sklopenou…Podívám se dolů. Nikdo tu není. Už mi to připadá divné. Sáhnu na ostří gilotiny. Tupá. Krucinál, co se to děje? Řvu. Nikdo mi nevěnuje sebemenší pozornost. Ocitám se opět ve tmě. Opět v temnotě, odkud jsem přišel . Stejné pocity jako za začátku…Opět stejné koumání. Stejné světlo. Tentokrát už do něj nevstupuju. Vím co mě tam čeká…Tohle je teda smrt? Omýlá vám pořád dokola vaši jedinou chybu? I když těch chyb byly tisíce? Ulehám na tvrdou zem a zavírám oči. Ať jsem kdekoliv: Už se neprobudím.