Hra

Vešel jsem do svého podkrovního bytu. Byla hluboká noc. Pokoj pronikavě osvětlovaly měsíčni paprsky, skrze střešní okno. Na stole se mi povalovaly spousty popsaných papírů, část z nich začala padat na zem. Povzdechl jsem si. Měl jsem poslední týden do dopsání knihy. Vydavatel mi další čas nechtěl dát. A bylo mi to jedno. V té chvíli mi byla celá práce, i všechno ostatní ukradené.
Strhl jsem ze sebe černou kravatu a ledabyle jsem ji odhodil někam ke křeslu. Nedoletěla tam a spadla na zem. Rozepl jsem si první knoflíky košile a sedl si na postel. Zabořil jsem hlavu do dlaní. Pohřeb, ze kterého jsem se vrátil, se mi stále promítal v hlavě. Její křehké, bledé tělo pokojně ležící. Vypadala jako by jenom spala. Člověk čekal kdy otevře oči. Propukl jsem v tichý pláč. Chtěl jsem ji naposled obejmout, naposled ji něco říct. Jenže moje uražená pýcha a hrdost mi to už nikdy nedovolili.
Znali jsme se od mala. Prožili jsme spolu celou školu. Přirostla mi k srdci blíž než všichni ostatní.
Vzpomínky které se začaly vracet způsobily, že se mi prudce zatočila hlava. Přistoupil jsem k baru a nalil si sklenici whiskey. Přistoupil jsem k oknu a pozoroval noční město, poslouchal jeho ruch. ¨Tmavá obloha, a temné uličky vysoce kontrastovaly s osvětlenou hlavní třídou po které neustále projížděli auta, procházeli se lidé odcházející nebo přicházející do barů, restaurací, a všemožných podniků. Poslouchat ten slabý šum života mě uklidňoval. Ponořil jsem se do minulosti.
Pamatoval jsem si téměř všechny rohovory které jsme spolu kdy vedli. Uměl jsem ji rozesmát. Uměl jsem ji rozplakat. Cokoliv se dělo, byli jsme tu jeden pro druhého. Hodně času jsme strávili fantazírovaním a hraním. Často jsme si hráli na to, že jsme někdo jiný. Obvykle nějaké postavy z našich oblíbených filmů a seriálů. Hráli jsme, že jsme neuvěřitelně krásní, že patříme do vyšší společnosti, že jsme neuvěřitelně bohatí a šťastní. Byla to naše jedna velká hra. Jeden velký sen. Sen ze kterého se ona dokázala včas probudit, na rozdíl ode mě. Můj se začal rozlývat ve chvíli když mě naposledy odmítla. Před deseti lety, kdy mi naposledy řekla, že se naše velká hra nikdy nestane skutečností. Že nikdy nebudeme spolu.. Tehdy jsem ji naposledy řekl sbohem. Po téměř dvaceti letech co jsme se znali, co jsem s ní chtěl navěky být, jsme se rozloučili. Tehdy jsem odešel.
Záchvěv záclony mě vyrušil. Stála tam. Nebo spíš nestála, moje alkoholem omámená mysl ji tam viděla. V černých šatech ve kterých jsem ji naposledy viděl. Pokud jsem nepočítal ty setkání při kterých nevěděla, že stojím opodál, pozoruji ji a odhodlávám se k ní přijít a promluvit s ní. To se nikdy nestalo.
,,Vrať se mi,“ zašeptal jsem do prázdna. Zmizela. Záclona se nepohnula.
Před čtyřmi dny mi došel dopis od mého bývalého kamaráda. Po škole jsme spolu nějaký čas byli v kontaktu, byli jsme nejlepší přátelé několik let dokud nás čas nezměnil. Každé vzdálení od mého snu mě zatvrzovalo a měnilo v samotáře. Nepsal mi nic dlouhého. Jen jestli vím, že zemřela na rakovinu, kdy má pohřeb a, že je mu to líto. Nevěřil jsem tomu. Hodiny jsem si pročítal ten dopis dokola a dokola dokud mi to nedošlo. Byla mrtvá. Moje nejlepší přítelkyně, moje můza. Zemřela beze mě po jejím boku. Zemřela a už se nikdy neprobudí. Zemřela a neslyšela ještě jednou naposled co všechno pro mě znamená. 4 dny jsem strávil v naprosté apatii. Byl jsem zavřený doma. Vzpomínal jsem, plakal, křičel bolestí, rozbíjel věci v zuřivosti nad mojí bezmocí. Po 4 dnech jsem se umyl, oblékl a šel na pohřeb. Prošel jsem místnosti plné všech našich známých. Nikdo nemluvil když mě viděli. Všichni věděli co pro mě znamenala. Přišel jsem k její mamce. Objal jsem ji. Brečela mi na rameni a myslím, že byla jediná která cítila větší bolest než já. Pohřeb jsem strávil po jejim boku. Po skončení jsem se rozloučil s její rodinou, její máma mi do ruky vtiskla dopis který mi napsala. Odjel sem domů.
Odstoupil jsem od okna a sedl si do křesla. Rožl jsem si lampičku a z kapsy vytáhl pomačkaný dopis. Roztrhl jsem obálku, otřel si vlhké oči a začal číst:
,,Milý Johne. Svět se mi před deseti lety změnil. Stratila jsem nejdůležitější část mně samotné. Byl jsi můj přítel, moje rodina moje všechno. Šli jsme každý svou vlastní cestou. Vím, že se ti tvoje sny nikdy nesplnili. Netruchli nad tím. Za nic by nestáli. Vzala jsem si Filipa. Odstěhovali jsme se do velké vily na okraji města, rychle jsme zbohatli dostaly jsme se do té společnosti do které jsme vždycky chtěli a víš ty co? Nestálo to za nic. První chvíle byli skvělé, ale potom? Po pár letech mě opustil. Našel si mladší a hezčí. A já si uvědomila, že mi nechybí ani zdaleka tak jako ty. Těch deset let stálo za nic. Promrhané léta mého života. A teď si to uvědomuju. Škoda, že se už nedozvím jak si je strávil ty. Chtěla bych vědět všechno. Dostaly se ke mně krátké zprávy, ale nic víc. Vím, že žiješ někde v centru sám. Mrzí mně to. Všechno.Udělala jsem rozhodnutí kterého jsem vždycky litovala. Ale přeze všechno jsem šťastná, že jsem tě znala. Protože když se ohlížím zpátky, léta strávená s tebou stála za to. Doufám, že svůj život strávíš líp než já. Abys ničeho nelitoval. Nikdy. Mám na tebe jednu prosbu. Dohlédni občas na mou maminku. Aby to nemusela zvládat sama. Děkuju ti. Přišel doktor tak ti napíšu poslední slova.
Prosímtě odpusť, že jsem ti ublížila. A i když je možná pozdě, chci ti to říct aspoň teď. Měla jsem si tehdy uvědomit co je pro život důležitější. Protože ty jsi byl můj život protože ty jsi byl moje druhá část. Protože s tebou byl život tak krásný, ale bez tebe nestál za nic. Až teď si tak uvědomuju jak bláhová jsem byla když jsem si myslela že tě nepotřebuju. Prosímtě odpusť mi to. Navždy tvá...Kate.“
Dopisní papír smáčely moje slzy. Hodil jsem na sebe kabát a vyběhl z bytu. Rozjel sem se zpátky ke hřbitovu. Našel rychle její hrob. Sedl si před něj. Chtěl vědět všechno. Tak sem to všehno řekl. Každičký detail. Do svítání jsem mluvil. A pak jsem se nadobro rozloučil. Poslední věc která mě spojovala s mým snem odešla. Probudil jsem se ze snu a mohl začít znovu. Hra skončila