Duha

Stála na okraji, vítr si pohrával s jejími vlasy a lepil je na uslzené vlhké tváře. Bylo po dešti a slunce upíjelo z louží. Dole pod tou betonovou krabicí stál zástup lidí, ukazuje k nebi se divoce smál. Jejich obličeje splývaly v neurčitou masu bez výrazu. Smích pálil jako mýdlo v očích. Těžko rozpoznat vycházel-li onen smích z hrdel těch odporných zrůd v rouše lidském nebo snad z boláků někde uvnitř. Z vředů na duši. Boláky, vředy a mozoly, které časem způsobil život a celá ta pochybná tragikomedie. Zrůdy neúnavně chrlily splašky svého smíchu a ulice tam dole byly špinavé. Zanesené všedností a slizem, který tu ukapával z mravenčích životů zrůd rodu Homo sapiens. Město páchlo banalitou a povrchností každodenních problémů. Ze všech koutů se mísil řev strojů, šumění televizí a smích. Ten bolestný odporný smích. Někde za jejími zády dávalo slunce na odiv světelné spektrum. Překrásná duha. Je však jen pouhou iluzí. Jako všechny údajné krásy života. Vydáš se na cestu, jdeš zpříma za tím barevným skvostem na obzoru, avšak nikdy ho nedosáhneš, nikdy nedojdeš přímo k němu. Ohlédl by ses a byl bys spokojen s výsledkem cesty, kterou jsi ušel. Každý tvůj krok by měl smysl. Jenže je to iluze. Každý ten údajný smysl je klam. Tak jako duha a každá cesta k dosáhnutí nedosažitelného. Bezcenná a zbytečná. Nikdy nedojdeš k duze, tak proč dělat dál ty kroky do prázdna? "Stačil by už jen jediný krok" vřískalo tisíce dotěrných hlasů uvnitř hlavy. Dojdeš na křižovatku a je jen ve tvé moci zvolit, kudy dál. Otočit se a běžet pryč? Vrátit se a pokračovat v té potupné cestě za ničím? Oko jí divoce cukalo. Směšný tik. Udělat krok do neznáma, které je přece tolik známé? Rozcestí a křižovatky. Všechno se to zamotalo dohromady a dostalo podobu hadích těl. Vyděšeně se rozhlížela a slunce se usmívalo na celé to město plné ohavných veselých výjevů. Lidé dole nepolevovali na smíchu. Smála se s nimi. Smáli se jí a ona se smála s nimi. Hadí klubko se rozlezlo. Lákavé dálky známého neznáma tam někde v hlubinách šedi a panelů. Smála se až ji bolely tváře a její smích splýval se smíchem stáda pod ní. Naposledy se zasmála. Centrum vyslalo vzruch. Jak bleskově projel neuronem, jen to zajiskřilo. Jiskra zažehla plamínek nekonečné slastné úlevy. Chvíli letěla. Slunce se usmívalo dál.