Padlí Andělé

Tento příběh se odehrál v době, kdy Zem tvořili Andělé. Měli spoustu práce vytvořit vše okolo nás a i když věci tvořili, pak se vše vyvíjelo bez jejich přičinění. A tehdy se zrodil i cit. Andělé se zprvu divili, přeci ani jeden z nich nic takového nestvořil. Okouzlilo je to, nevěděli, že některá zvířata se nemají rádi a zase naopak. Když uviděli první náznak lásky, byli nadšení. Ovšem do své kroniky zapsali nesprávnou věc – láska se rodí mezi jedinci, z nichž jeden je pohlaví mužského a druhý ženského.

Mohutná hora tyčící se do výšky skoro až k samotnému nebi, jejíž vrcholek je po celý rok pokryt sněhem a ledem, skrývá ve svém nitru tajemství. V té nejtemnější jeskyni uprostřed hory, kde se nedostane slunečního svitu. V této jeskyni plápolá plamen. Plamen, který hoří bez dřeva, či uhlí i bez vzduchu. A i přesto existuje a hřeje. Zahřívá dvě stvoření lidské tváře i těla, s černými vlasy, černými nehty, kterými si právě pročesávají svá černá křídla. Dva padlí andělé tu sedí po svém boku. Dvě ženy. Hořící láskou jedna k druhé. Arathil a Afbri. A i přes to, že v srdci mají ten nejkrásnější cit, brány nebeské jim bylo ostatními nařízeno opustit. To proto, že si Andělé neuvědomili pravou podstatu lásky. Tehdy se jim krásné blonďaté vlasy proměnily v černé, jejich čistá bílá křídla taktéž zčernaly a spolu s nimi i jejich nehty. Ovšem v jejich srdcích zůstal onen cit, kvůli kterému musely odejít, stejně čistý jako byl předtím.

Do toho dne byl na Zemi čtyřiadvacet hodin den. Andělé a andílci létali po obloze, vytvářeli mraky, kreslili přírodu a z pavoučích nití tkali ostatní zvířata. Od té doby co je vyhostili se z Arathily a Afbry stali andělé noci. Nikdo nevěděl proč, ale náhle roztáhly svá černá křídla, létaly po obloze a sely tmu. Andělé to zprvu rozzlobilo, nechtěli mít tmu, na tmě a černu neviděli nic hezkého. Ovšem ve tmě se objevily hvězdy zářící po boku krásného měsíce. Bylo to nádherné, všichni údivem hleděli na noční oblohu a nemohli se ji nabažit. I zvířatům se tma zalíbila a pokaždé, když se Arathily spolu se svou láskou Afbry vydaly na oblohu, ulehla k spánku. Netrvalo dlouho a Andělé vytvořili zvířata, která naopak v noci žili. Pak vždy odpočívali ve svých mracích a pozorovali, jak Zem vypadá ve tmě. Vše bylo jako dříve. Andělé se jich už neštítili, často je navštěvovali a znovu se přátelili. Pochopili totiž, že vše má svůj důvod.


Když si prvně uvědomily, co k sobě cítí, zalekly se. Dyť přece Andělská kronika jasně popisuje lásku, jako cit mezi sobě opačnými pohlaví. Nic neříkaly, snažily se jedna druhé vyhýbat, ale nakonec si láska cestu našla. Když byly spolu, byly šťastné, srdce jim div netančilo radostí, bylo to vše krásné, až na to, že ostatní to nechápali. Ale od té doby co jim ukázaly kouzlo noci, začali vůči nim měnit názor. Postupem času jeden Anděl po druhém pochopil, že formy lásky mohou být různé. A že čistá láska je taková, když se oba milují navzájem. Netrvalo dlouho a objevili se i další podobné páry, ať už ženy, či muži. Všichni tito Andělé byli černí. Ovšem ne kvůli tomu, že by se od bílých andělů lišili, že by byli zlí. Naopak. Osud rozhodl, že Bílí andělé budou mít na starost Království Nebeské a Černí, neboli Padlí andělé zase naopak, Království Zemské. A tak společně postavili svět protikladů. Den, noc, slunce, měsíc, vodu, poušť. Vše se zdálo být nádherné, ale andělé ztráceli práci. Svět začal existovat bez hledu na ně. Slunce zapadalo a vycházelo. Noc nastala a končila. Chudáci Andělé si nevěděli rady. Byli smutní, že nemají co dělat, ale zároveň je těšilo, že stvořili svět.

Tehdy se znovu objevil První Anděl, stvořitel Andělů. Jednou se prostě objevil, tehdy neexistovala ani Země, ani Slunce, dokonce ani čas. Jeho křídla nebyla čistě bíla, nýbrž bílo černá, taktéž jeho vlasy. Prozradil jim, že to byl on, kdo zabarvil Černé anděly, chtěl jim kázat že i když budou jiné barvy, pořád to budou ti samí Andělé. A když stvořil život, stvořil i smrt. Nyní si uvědomil, že je konec jeho Andělů. Ovšem bylo mu líto jen tak ukončit jejich bytí. Vždyť přece dokázali udělat tolik práce, naučili se tolik věcí a vytvořili si domov. Sebral Andělům křídla, vymazal paměť a stvořil z nich lidi. Lidi různých barev, jazyků. Lidi dobré i zlé. Rozmístil je po celé Zemi a vyčkával. Okouzlili jej stejně, jako tehdy, když byli Andělé. Uměli vytvářet krásu, ovšem i ničit. Uměli milovat, ale tím, že jim odtrhl křídla i nenávidět. Nebyli jen dobří, ale i zlí. Žasl nad jejich fantazií. Časem si podrobili skoro celý svět. Postavili lodě a obepluli oceány, postavili letadla a létali nad mraky. Byli úžasní, inteligentní s neuvěřitelnými cíly.

Ovšem stále pomaleji si uvědomovali, co znamená láska. První Anděl to ze začátku přehlížel, věděl, že láska nebyla pochopena hned. Až po několika tisíciletí lidé pomaloučku poznávali její formy. Andělům netrvalo tak dlouho pochopit, že láska může být nejen mezi mužem a ženou, ale také mezi ženou a ženou, či mužem a mužem. To mnozí lidé nechápali. Proč? Každý člověk byl jiný, měl své myšlenky a pocity, nebo i měl nějaké vyznání. Lidé tomu říkají náboženství. V některém náboženství byla tato forma lásky prý zlá, nechutná a podivná. To se Prvnímu Anděli, nelíbilo. Trápilo jej to, že se tím trápí jeho milovaní Andělé, kteří milují tou nejistější láskou. Ovšem nezbývalo mu nic jiného než čekat. Jednou i lidé pochopí, že láska má různé podoby. Jednou nastane i konec lidstva. Kdy a proč to bude, ovšem nevěděl. Lidé mají před sebou ještě dalekou cestu, kudy povede, je jen na nich, jejich lásce a rozumu.