Šílenství

Malá, poslední jiskřička rozumu, naděje a lásky se krčila v koutku temné mysli. Byla stočena do klubíčka, jakoby tím mohla zmírnit svojí osamělost.
„Bolelo to hodně?“ zeptal se posměšný hlas. Přikývla, protože nechtěla mluvit, nebo možná ani nemohla. Ozval se svist a tichý výkřik
„A co tohle?“ stále se posmíval „tak už zmiz, vzdej to“ přesvědčoval ji
Zavrtěla hlavou a v posledním záchvěvu síly vypjala svou vůli, pouze ho to posunulo o krok dozadu
„Nic lepšího nemáš?“ Znovu zavrtěla hlavou, tma se kolem ní semkla jako neviditelná oprátka, neproniknutelná stěna, jako hrob
„Pak zemřeš a pamatuj, že jsme v každém člověku. Ale je tu místo jen pro jednoho. A tam kde vládnu já, nemůžeš existovat Ty, protože tihle lidé jsou mnohdy horší než já“ Poslední věta a pak už jen nekonečná temnota.
Šílenství vyhrálo