ČERVENÁ KARKULKA

POHÁDKA O ČERVENÉ KARKULCE
Za devatero uhelnými, mosteckými doly a devatero horami odpadků, jež k nám navozili němci (na blíže nespecifikovaném místě v ulici Na vyhlídce v Bynově), žila byla (v blíže nespecifikované době 20. října 2009) malá, křehká bytůstka, zvaná Karkulka. Byla to dívka. Na to, že jí bylo teprve jedenáct, moc hezká dívka, a na to, že první bolest hlavy z ženských cyklů jí čeká až za dva roky, také dosti vyspělá. Nejen duševně.
Anžto ráda nosila červené kotníčkové ponožky, říkali jí Červená Karkulka. Dokonce chtěla být pokřtěná jako Červená, avšak kněz neprogresivního uvažování to zamítl, a tak se pyšní druhým jménem Kornélie.
Malé červené Karkulce Kornélii (příjmení není pro příběh důležité) byl onoho památného dne svěřen závažný a nadmíru náročný, takřka nesplnitelný úkol. Měla dovézt staré seschlé babičce kbelík s hořčicí. Babička totiž hořčici tuze ráda a maminka zrovna musel na schůzku bytového výboru kvůli porouchaným výtahům v paneláku, jejž obývaly. Úkol by se na první pohled nezdál tak náročný, jenže babička bydlela v Nebočadech v ulici Zahrádková, kde je i za slunného poledne šero. To znamenalo, že malá Karkulka Kornélie bude muset přestupovat z dvojky na devítku. Pane jo.
Tak se Karkulka vyzbrojila červenými kotníčkovými ponožkami s oddělenými prostůrky pro prstíky nohou (takové měla jen troje), uchopila drahocenný, těžký náklad a s bušícím srdcem vyšla z domu, zapomenuvši si klíče na věšáku vedle dveří. Po chvilce čekání nastoupila do prostředku městské hromadné dopravy. Okamžitě ji udeřil do nosu odér palčivě suchého vzduchu, vydýchaného důchodci, kteří mířili do Kauflandu kvůli zlevněné cibuli. Neměla jsem jet kauflanďáckym, pomyslela si. Vystoupila již u Hlavního nádraží, přesto v autobuse strávila nebetyčně nepříjemnou dvouhodinovku, neboť se konečně nalezl dlouho postrádaný půldruhý milion na frézování silnice do Bynova. Neměla jsem jezdit ve špičce, pomyslela si. Na devítku přestoupila poměrně záhy, naštěstí zde žádný pach nepřítomného vzduchu nebyl; smrdělo to tu jak v opičárně. A navíc tu byl On. Vlk. Karkulka, hypnotizovaná jeho uhrančivýma pomněnkovýma očima a švihácky ulízlou patkou, si k Němu přisedla. Kam drandíš maličká? Takhle sama a maličká. Tázal se. Za babi s hořčicí, odvětila. Aha, pravil On a vyskočil větracím okénkem z jedoucího automobilu. Hravě předhonil autobus brzdící na červenou a zmizel kdesi vpředu v oblaku prachu zvedajícího se z rozpraskaného asfaltu.
Tři hodiny na to bezklíčná Karkulka Kornélie zvonila na garsonku nahořčicizávislé babičky. Je otevřeno, ozval se deathmetalovým hláskem On, snaže se nešikovně napodobit hlas spolknuté staré paní. Kornélie strčila do dveří a vešla. Na matraci uzřela rozloženého Jeho. Pochopila, o co tu jde, a ta hra se jí zalíbila. Babi, proč máš tak velikej nos? Diví se. To, abych tě lépe cítila, hřmí On. A proč máš tak velké uši? Je zvědavá dále. To abych tě lepé slyšela, growloval On. A proč máš tak gigantickou tlamičku? To, abych tě mohl zpapkat! Zaburácel On, vyskočiv z peřin a vrhnuv se na nebohou Karkulku. Slupnul ji dříve, než stačila říct: seš setsakramentsky podobnej vlkovi, o kterým psal Vian v povídce Vlkodlak; což by jí ovšem zachránilo život, neboť Jeho by to v jeho činu zarazilo, poněvadž On skutečně byl Oním vlkem z Viana. Takhle měla smůlu. Umřela, protože po městě normálně, ani v pohádkách nechodí myslivci. Umřela i babička. Maminka Karkulky se z této tragédie nikdy nevzpamatoval a nejen, že už nikdy svou dceru neposlal nikam samotnou (což je pochopitelné), ale navíc se uchlastala k smrti.
EPILOG PRO DOBROVÍTĚZÍMILOVNÉHO ČTENÁŘE:
Nutno zmínit osud Onoho Vianova Vlka. Poněvadž, jak známo, hltat a spěchat se u jídla nemá a poněvadž se touto radou On neřídil, přivodil si žaludeční vředy, pročež musel jít na operaci, kde mu však kvůli chybě sestry, která spletla kartotéku pacienta, uřízli nohu. Až do smrti pak musel pajdat o francouzské holi. A Jestli si nekoupil dřevěnou nohu, pajdá bez nohy doteď.