Sluníčko

Bylo pozdní odpoledne, až skoro večer. Kousek za vesnicí bydlela v jedné chaloupce mladá žena. Na první pohled budila zájem svého okolí. Její pokožka byla snědá z častého pobytu v přírodě, ruce plné mozolů z časté práce, ale vždy upravená a čistá. Vlasy měla hnědé, jemně vlnité pod lopatky a nejčastěji nosila tričko na ramínka, lehkou halenku a kraťasy, případně sukni ke kolenům. Často chodila bosá – její nohy už byly zvyklé na chladnou ranní rosu, něžný mech v lese i pichlavé větvičky na cestách.

Ve vesnici ji všichni znali a nikdo ji neoslovil jinak než „Sluníčko“. Někteří ani pořádně nevěděli, jak se jmenuje, ale vždy se usmívala, nosila nemocným bylinky, hlídala děti, když bylo potřeba, a ukazovala jim tajemství přírody. Nebyla to žádná kouzelnice, stará babička či člověk z jiné doby. Jen pocházela z velkého města, ale víc ji to táhlo do přírody, tak se tam po studiích přestěhovala a trávila v ní mnoho času. Měla těsně před 30, ale přesto za ní chodili někteří pro radu a mladé dívky a hoši se svým bolavým srdíčkem. Vždy našli poklizenou kuchyňku s nějakou buchtou či jinou dobrotou, luční květiny ve sklenici vedle misky s ovocem a naslouchající uši.

V ten končící letní den seděla u nedalekého rybníka, popíjela mléko a přemýšlela, co by ještě napsala domů. To, že měla ráda přírodu neznamenalo, že pohrdá moderními technologiemi. Za svými rodiči a sourozenci často nejezdila, ale velmi často s nimi byla v kontaktu právě díky mobilu. Naposled přečetla zprávu, stiskla tlačítko k odeslání a telefon odložila vedle sebe. Pozorovala slunce, které se odráželo na hladině a začala potichu mluvit svou tichou večerní modlitbu. Myslela na nemocné, prosila za trápené a děkovala za všechny ostatní, úrodu, radost a krásu. Ke konci její modlitby jí však z očí počaly kanout malé slzy. Vždyť jí bylo líto, že je sama. Toužila po rodině, ale nějak zatím nenašla toho pravého. Ujišťovala se, že jednoho dne přijde, a když ne, stejně ji potřebují ve vesnici. Domluvila se slovy díků za krásnou přírodu a nově narozeného chlapečka a opět s úsměvem i věcmi kráčela zpět do svého domečku, aby si připravila večeři.

Byla vystudovaná kořenářka a přivydělávala si bylinkovými čaji, přesto ji živili hlavně vesničané. Dělali to rádi – někdo donese brambory, mléko, tvaroh, případně jí na narozeniny či k jiné události společně něco koupili. I proto si dnes pochutnávala na čerstvém chlebu s tvarohem a vlastní pažitkou.

Právě když dojídala, někdo klepal na její dveře. Jakmile otevřela, stál tam muž s velkým batohem. „Dobrý den, omlouvám se, že vás ruším tak pozdě, ale GPS mě zklamala, mapu jsem si nevzal a nevím, kde jsem. Mohla byste mi to, prosím, prozradit?“

„Samozřejmě, pojďte dál. Dáte si něco k jídlu? Určitě máte hlad, pojďte.“ Ani to nedořekla, již ho vedla do své kuchyňky a pohostila chlebem s tvarohem. „Předpokládám, že jste z města, ale snad i toto vám bude chutnat. Zatím donesu mapu.“ Odešla do vedlejšího pokojíčku, který plnil funkci ložnice, pracovny a soukromého království, aby vyndala z poličky tu správnou mapu. Když se vrátila za neznámým, právě dojídal. Položila mapu, ukázala, kde se nachází, upozornila na památky v okolí a zastávky dopravních spojů.

„Děkuju.“ Ozvalo se od neznámého, „vy přesně víte, co ukázat. Jak se vlastně jmenujete?“

„Lenka,“ odpověděla a cítila, že trochu rudne. Na její jméno se skoro nikdo neptal. „Dříve jsem také chodila s batohem po horách, než jsem se nastěhovala sem a pamatuju si, co mě většinou zajímalo. Dnes je už pozdě, nechcete přespat na půdě? Je tam sice část sena, ale místa je tam stále dost. Teď už byste stejně nikam nedošel.“

„Děkuju za nabídku. Velice rád ji dnes využiju. Už vás nebudu rušit. Takže přeji dobrou noc.“ Odcházel, ale ve dveřích se ještě otočil. „Jmenuju se Karel.“ Dveře tiše cvakly a Lenka poklidila kuchyň a šla spát unavená po celém dni. Když se další den ráno vzbudila, s hrůzou zjistila, že zaspala. Rychle se oblékla, aby pocestnému dala aspoň trochu chleba, ale v kuchyni pouze nalezla vzkaz:

„Milá Lenko, děkuji za příjemné pohoštění a nocleh. Musel jsem se urychleně vrátit domů kvůli pracovním povinnostem. Brzy se však vrátím, abych si prošel, co jste mi doporučila a odvděčil se vám za vše, co jste pro mě udělala. Brzy se uvidíme. K.“

Posadila se a přemýšlela, co je to ten Karel vlastně zač. Za chvíli však uslyšela tiché klepání a již u ní byli dva malí sourozenci z vesnice, kteří každé ráno chodili pomáhat se sběrem bylinek. Usmála se na ně, podělila je tvarohovou buchtou s hrozinkami a společně se vydali ven, vstříc dalšímu dni.