Třetí kapitola

Dům za New Orleans je písnička co hraje táta na kytaru...poslouchám,je tma...řekl mi že tmy se bát nemám,tma je totiž skvělá v tom že mě nikdo nevidí,můžu se v ní schovat a pozorovat osvětlenou ulici...
Táta zpívá:"Kdybych tak směl se hnout z těch kleští,pěstí bych vytrhnul tu mříž,já šel bych tam do New Orleans a měl tam k slunci blíž..."
je v tom bolest...bolest všeho čeho se musel vzdát,když se z bídy vzmohl na kariéru umělce a pak jsem se narodila já...jenže jsem dítě a nerozumím tomu,cítím jen tu bolest co rve srdce z hrudi...
Taky bych chtěla k slunci blíž...jenže Havran řekl nad mojí kolébkou"Nikdy víc"...
Táta odchází do ulic hledat mámu a mě zanechává s pohrabáčem na stráži.Pohrabáč mám abych se nebála,kdyby někdo lezl do okna praštím ho přes klouby a on spadne...jsem jako voják...nesmím plakat...stíny jsou kolem mě...jak tohle dopadne?
Mám strach..táta se vrací a tahne mě kamsi do temnoty,nechápu co se děje...vleče mě nešetrně zasněženou ulicí...
Konečně jsme u nějaké hospody...vnímám zápach kouře a alkoholu i ostrý mrazivý vzduch...
"Jdi říct mámě ať jde domů"Tlačí mě před sebou do lokálu kde se k nám obracejí kalné oči štamgastů...
Máma nevypadá jako máma skoro jako by jí někdo vyměnil...tváří se že mě nezná..ne to přece nemůže být ona...skutečně na vteřinu váhám že je to snad někdo za mámu převlečený...
"Maminko pojď domů,prosím tě"naléhám a bázlivě k ní přistupuju.
Hledí na mě cizíma šikmě zelenýma očima.Pichlavě.Kouř mě štípe do očí.Klepu se.
Zapíchne mi ukazováček do hrudi..."Tohle...dítě...se nemělo narodit...díky tomuhle mám posranej celej život...Sbal si tu svojí holku a vypadni...vypadněte oba dva..."
"Holka tě potřebuje...jsi máma,co já s ní...?"
"Co s ní...starej se...starej se vo toho svýho parchanta...stejně je celej ty..."
"Tak já mám chodit do práce a pak ještě vařit holce večeři...!?"
"Tak nežerte...chcípněte...tahněte do pekla...tahni ty hajzle a tu svoji dcerunku si vem sebou!"
"Mami...!"
Matka si mě nenávistně přeměří a pak do mě strčí až upadnu,štamgasti se smějou...kdybych měla ten pohrabáč...
Táta mě zvedá a nese mě pryč n studený vzduch...pláču...
"Do prdele neřvi..."okřikne mě
"Když jááá jsemse po počů..ra rala"drkotám zubama
"No jo tak to doma převlíknem"
"Já mám hlad..."
"Když je období mrazů tak indiáni nic neulověj a musej bejt o hladu...musíš bejt statečná...zatni zuby..."
A táta mi čte E.T.Setona příběhy o zvířatech a tak poznávám svět
vlků,medvědů.lišek a indiánů...a indiáni jak známo nikdy nepláčou,jsou hrdý a taky o nic neprosej ani o lásku ani o jídlo...
Jsem indiánka
Jsem sama
spím s pohrabáčem
a čekám...
a v hlavě mi šrotuje mámina věta že jsem tátova...
"Tatí já nejsem maminčina?"ptám se do tmy kde žhne oharek cigarety
"Ale jo...jen ses prostě neměla narodit..."
"Jak nëměla?"
"Prostě máma otěhotněla a pak už bylo pozdě..."
"Pozdě?...?"
"To se stává dva lidi se nemaj rádi ale pak spolu maj dítě a tak se vemou...no...máma předtim měla jiný děti ale dala je pryč..."
Zní mi to divně,vím že jedna paní ze sousedství dávala pryč koťata a znamenalo to že je utopila v kýblu...
Takže máma mě nestihla utopit...kotě se musí utopit hned jak se narodí -říkala ta sousedka...
Po čtvrtce diazepamu na lačno usínám rychle...
padám do nekonečné ledové studně,,,matka se směje a na otvor studny dává mříž...
Bejt matkou tak dám svým synům
lepší dům než má kdo z vás
ten dům má emblém sluneční
ale je v něm sníh a mráz...