Čtvrtá kapitola

V hebké tmě mě nic nebolí...nikdo mi nevěří že v noci nespím ale cestuju...je mi pět a ačkoliv neznám termín lucidní snění praktikuju ho stále a v podstatě za sen považuju tento reálný svět,vím že jednou se z něj probudím...A také vím že nejsem tím kým se zdám být...v nejranějších vzpomínkách mám jak jsem se dívala sama na sebe od stropu jak ležím v posteli.Pouto s matkou mám však tak silné že bez ní se mi srdce rozpadá...
Ve školce mne označují jako nepřizpůsobivou...po té co paní ředitelce dám facku a rvu se s ní jako liška posedlá vzteklinou,doporučí rodičům dětského psychologa...takže se o mě stará zase"teta".
Jsme námořníci,miluju moře a teta umí perfektně simulovat mořskou nemoc...plujeme na zaoceánském parníku a já oblažuju námořníky svým nádherným zpěvem...Tedy nádherný připadá mě do chvíle než mi táta hudebník vysvětlí že ti kdo nemají hudební sluch mají mlčet...opláču to...chtěla jsem zpívat jako Edith Piaf...
No a pak je tu má skvělá kámoška lvice Elsa...jsem zblázněná do koček a film o Else mě poznamenává na celý život...Teta řve vybíhá z houští v parku a já za ni jedu landowerem-jako-samozřejmně...To mě hrozně baví...a je mi jasné že má
budoucnost je buď -ošetřovatelka zraňených pirátů(mám radši negativní hrdiny s nima se člověk nenudí)a nebo ošetřovatelka divoké zvěře...
Zatím ošetřuju želvu Madlenku...ležíme na koberci a povídáme si...telepaticky...o tom taky nesmím mluvit,Madlenka je jediná komu můžu říct všechno i o tom stínu za skříní...protože je želva poradí mi že si mám vytvořit krunýř co mě bude chránit,kam se můžu schovat...Neviditelný krunýř...kam za mnou žádné nebezpečí nemůže...
"Jenže jak a z čeho si mám ten štít vytvořit?"
ptám se těch krásných želvích očí
Madlenka se vyhřívá na sluníčku,zvedne hlavičku přímo k životadárnému teplu...
Ze slunečního světla si upředu ochranu pro své srdce aby bylo neporazitelné,všechna zvířata celá příroda uctívá boha Slunce.
Ten malý živý tvor je mi oporou v nepřátelském světě,ve světě dospělých kterému nerozumím...
Jsem zvědavá pořád se na něco ptám...rozjásaně běžím k tátovi zase s nějakým dotazem,má v ruce citron a stříkne mi šťávu do očí...asi to má být legrace...já ale cítím jen bolest,nechci s tátou mít už nic společného...chci maminku...
Pláču naříkám oslepnu?Táta se mi směje.Nenávidím ho.Mámina náruč je tak moc bezpečná tak utěšující a láskyplná...
jenže tu není
Dospělí jenom lžou.Madlenka nelže...je jasně dáno kým je-želvou.Jistotou v oceánu krutých her dospělých...
Mámina věta že nejsem její dítě ve mě je usazená a pomalinku otravuje mou duši...žiju ve strachu kdy se zase něco stane,kdy mě opustí...
Už vím co je to ztráta na pouti mi uletí deset balonků...vidím je stoupat k nebi a pláču neutišitelným potůčkem slaných slz.
"Koupíme jiný"říká maminka
"Já nechciii jinýýý jááá chciii tyhlééé"kvílím v hysterickém afektu protože něco ve mě náhle zjišťuje že existují nenahraditelné ztráty...
Ztráty
Nenávidím loučení,odcházení,ztráty...
Když máma odchází bojím se že se nikdy nevrátí že zmizí jako ty balonky...
Jednou se s tetou vracíme z vycházky kde jsme prohnaly všechny lvi z celého parku a ještě jsme cestou domů zvítězily nad znepřátelenými piráty ze sousední zahrady...
Madliččina bedýnka je prázdná,na dně se krčí jen povadlé lístky pampelišek...nesu jí čerstvé vypadnou mi z ruky...nechává se krmit a slyší na zamlaskání...kde je?
Svět se mění v nepřátelské území,svět černá,propast mi zírá do tváře,vysmívá se ...
"Jeden můj kamarád má chlapečka a ten má dneska narozeniny a chtěl pro něj želvičku..."říká mi maminka s úsměvem
Třese se mi brada...pláč je slabost poseroutek...
jsem statečná indiánka
nikdy už nebude svět jako dřív...kam se hrabou balonky...
Teta mě pohladí...nestojím o její falešný soucit...najednou jsem dospělá-teta dostává za mé hlídání zaplaceno,máma za želvu dostala peníze a podle jiskry v oku bez soucitu se těší jak je roztočí v hospodě...
"Jak jsi mohla...Byla MOJE!ani jsem se nerozloučila!!!!"
Křičím
"Tvoje není nic,jsi dítě,tu želvu jsi dostala no tak holt jsem jí někomu dala...a nebuď drzá...jaký loučení...měla jsi k ní prosímtě vztah jako by to byl člověk...zvířata "
"Madlenka byla moje kamarádka..."
"Kamarádit můžeš jen s lidma,zvířata můžeme vlastnit,sloužej nám...jedna blbá želva...koupím ti něco jinýho..."
"Já ale NECHCI NIC JINÝHO..."
"Přestaň se chovat jako drzej spratek,jsem tvoje máma a tak se mnou mluv slušně a neječ tu na mě"
"TY nejsi moje máma...a já nejsem tvoje...Madlenku jsem měla radši stokrát než tebe"
Plesk...
Facka mi dopadne na rozpálenou tvářičku...slzy a vzdor...fyzická bolest nic není proti té duševní...Jak mi to mohla udělat?Jak můžou být dospělý tak krutí?
"Jednou pochopíš že život je jen o ztrátách,lepší je nic nemilovat a na ničem nelpět"
říká táta když z pláče dostanu horečku a zánět spojivek...podívám se mu do očí
"Ty mě nemiluješ tati?"
Na okamžik ztuhne a pak se prudce otočí...mlčí...
Ráno mám na stole namalovaného pejska od táty a je tam napsáno
"Dostaneš ode mě pejska"
Raduju se protože stále ještě nevím že dospělí jen lžou...
Tátova věta o životě a lásce se mi navždycky vryje do paměti...
A jede se dál
až na to že rok se nedotknu bedýnky po želvě až na to že jí opláču ještě stokrát až na to že pro jednu blbou želvu jsem poznala jak bolí ztráta toho koho milujeme...