Poslední den Davida

DAVID
Davidovi bude za nedlouho 20 let, úspěšně složil maturitní zkoušku a stejně tak úspěšně ho přijali na vysokou školu, kam po prázdninách nastupuje. Mohlo by se zdát, že oba tyto úspěchy společně s jeho kulatými narozeninami s rodinou řádně oslaví. Opak je ale pravdou. Jeho život není vůbec jednoduchý, dalo by se říct, že je až moc těžký. Jeho matka je silná alkoholička, otec denně zneužívá jeho mladší sestřičku a vrstevníci se mu vyhýbají. Jediný, s kým si může popovídat je jeho dobrý kamarád Vašek. Ti dva se znají již od školky a jsou svými nejlepšími kamarády. Jeden by řekl, že jsou kamarádi na život a na smrt. Vašek rodinu nikdy nepoznal, bydlí u své hodné babičky, u které spolu s Davidem tráví hodně času. Vašek ví o všech starostech, které David má, včetně jeho rodiny. S Vaškem zapomene na všechny problémy. Někdy má David pocit, že on jediný ho drží nad vodou.
Když se David rozloučil s Vaškem a vydal se domů, byl ještě plný večeře, kterou Vaškova babička připravila. Vaří opravdu skvěle. Podle něj je to ta nejlepší kuchařka na světě. Nebo alespoň ve městě. Její pohostinnosti si David nesmírně váží. Ví, že doma se tak nenají. Jeho matka nevaří, alespoň ji nikdy vařit neviděl. Vlastně si myslí, že díky promilím, co má nepřetržitě v krvi, vařit ani nemůže. Jeho otec se nají u svých milenek a sestra ve školce. Tak to u nich chodí, co si pamatuje. Když nad tím cestou k domovu přemýšlí, tak se diví, jak mohla sestra přežít těch prvních 5 let. Nechápe, jak mohla vůbec přežít v matčině břichu plném alkoholu. Během přemýšlení nad svou rodinou se ocitne před domem. Vytáhne klíčky a jeden z nich zastrčí do zámku od hlavních dveří. Otočí klíčkem a sotva se dveře pootevřou, zjišťuje, že se během jeho nepřítomnosti nic nezměnilo. Úzkou chodbičkou prokličkuje mezi prázdnými sklenkami od alkoholu, během tohoto slalomu po očku uvidí svou matku, jak leží v obýváku na gauči s načatou sklenkou alkoholu v ruce a při tom nadává na nějakou animovanou pohádku v televizi. Moc si toho nevšímá a pokračuje do kuchyně. V kuchyni je jako vždy dalších pár prázdných sklenek a v lednici zásoba sklenek plných. Vedle chlazeného alkoholu je krabice mléka, kterou vytáhne, napije se a znovu ji schová na místo. Z kuchyně míří ke schodům na konci chodby. Vyjde schody a pootevřenými dveřmi vidí do pokoje své sestry, ve kterém už úřaduje otec. Vypadá to, že to sestře vůbec nevadí a že ochotně spolupracuje. Když se ale zadívá líp, všimne si, jak jeho malé sestřičce tečou slzy. Rád by tomu zabránil, ale ví, že by ho otec praštil tak, jako pokaždé a sestře by tím nijak nepomohl. Proto jen přivře dveře a pokračuje do svého pokoje. Tam si sedne ke svému počítači a jako každý večer projíždí stránky s tématy domácího násilí, zneužívání a alkoholismu.
Ten večer je David vzhůru déle, než obvykle. Čeká na tu správnou hodinu. Ještě tři hodiny. Ještě dvě hodiny. Ještě hodina. Posledních 30 minut a může vyrazit. Nastala hodina H. David se ve svém pokoji oblékl do předem nachystaných věcí a vyšel před dům. Tam už na něj čekal nějaký muž stojící u auta. David mu předal obálku, kterou vytáhl zpod mikiny, muž zkontroloval její obsah a pak mu pokynul, aby si nasedl. David bez váhání obešel auto a sedl si na místo spolujezdce. Muž nastartoval a oba odjeli.
Druhý den byl David neobvykle klidný. Dokonce i Vašek zpozoroval, že se něco děje. Na jeho zvídavé otázky však David odpověděl, že je všechno v pořádku a ať se nebojí. Začali si vykládat o svých společných zájmech jako je sport, historie nebo zbraně a Vašek Davidovo podivné chování už neřešil. Ještě než se rozloučili, poděkoval David, jako obvykle, Vaškové babičce za dobrou večeři, popřál jí dobrou noc a vyšel ze dveří. Za to s Vaškem se dnes rozloučil jinak, než obvykle. Místo věty „Zítra se uvidíme.“ řekl „Dávej na sebe bacha.“ a vydal se na cestu. Vašek se jen nechápavě díval za Davidem mizícím v potmě, jen lehce ozářené ulice. Když David přišel domů, překročil pár sklenek na chodbě, bez jakéhokoliv zdržování vyběhl nahoru do pokoje. Dnes se nedíval ani do obýváku, ani k sestře do pokoje, dokonce se nešel ani napít mléka, jako obvykle. V pokoji sedl ke stolu, ze stolku vytáhl kus papíru a v rychlosti na něj něco napsal. Po té otevřel svou skříň a zpod svého oblečení vytáhl nějakou krabičku. Chvíli se na ni váhavě díval, pak se s ní odhodlaným krokem vydal k sestřínému pokoji. Otevřel dveře a než se otec stačil přiblížit, aby ho udeřil, namířil na něj zbraň připravenou s tlumičem, kterou vytáhl z oné krabičky a svého otce zastřelil. Po té se slzami v očích zastřelil i svou sestru. Věděl, že k matce nemusí pospíchat a tak zůstal stát nad sestříným tělíčkem. Zdvihl ji ze země, položil do postýlky, přiložil k ní jejího oblíbeného plyšového pejska a plouživým krokem se vydal dolů po schodech, přímo do obýváku. Tam na mol opilou matku spící z poloviny na gauči, z poloviny na zemi zastřelil také. Vypnul televizi, uklidil všechny sklenky od alkoholu do kuchyně na stůl a pomalu klidným krokem vyšel nahoru do svého pokoje. Oddělal tlumič ze zbraně, vytáhl své temperové barvy staré již pár let a smíchal zbytek barev dohromady. Do této směsi barev namočil prst a na zeď nad postelí s ním napsal dnešní datum, sedl si na postel a… PRÁSK!!
Když přijela policie, kterou zavolal jeden ze sousedů, po té, co uslyšel Davidův poslední výstřel, nevěřili svým očím. V obýváku ležela žena s prostřelenou hlavou, v kuchyni byl plný stůl sklenek od alkoholu, mezi nimi i jedna rozpitá, v lednici dalších pár plných sklenek, mezi nimiž byla i krabice mléka. Vyšli po schodech nahoru a hned v prvním pokoji uviděli u dveří muže střeleného do prsou, od pasu dolů nahého. V postýlce ležela holčička, jejíž krásné dlouhé vlásky byli obarvené vlastní krví, která měla vedle sebe plyšového pejska. Když přišli do Davidového pokoje, první čeho si všimli, byl datum na zdi, pod kterým ležel mladý chlapec se špinavým prstem od barev, který lehce obepínal spoušť zbraně, co mu ležela v ruce. Na stole ležel papír, na kterém bylo napsáno:

Dnes je den, kdy jsem se narodil, den, kdy zemřu. Už jsem se nemohl dívat na stále opitou matku a na otce, který dennodenně znásilňoval moji sestřičku. Museli zemřít. Musela zemřít i má sestra. Nechci, aby měla doživotní trauma z toho, co jí otec prováděl, nechci, aby měla zkažený život. Na tomto světě jsem byl rád, ale nechci, pykat za něco, co zavinili rodiče. Moje sestra se ho bála a já ji nedokázal pomoct. Toto je pro ni vysvobození. Vašku, dávej na sebe bacha a pozdravuj babičku, je to moc hodná ženská.

David