Odloučení

I když je konec září, je teplý pozdní večer. Jirka s Bárou sedí na vrcholku nedalekého kopce a pozorují hvězdy. Užívají si pár posledních chvil. Zítra totiž Jirka odjíždí na vzdálenou školu. Bára si tuto skutečnost uvědomuje čím dál víc. Ráda by odjela s ním, ale má tady práci a nemůže jen tak odejít. Peníze potřebuje. Dnes je poslední večer, kdy jsou spolu. Jirka se zadívá na padající hvězdu. „Víš, co bych si přál?“ Bára mu neodpoví. Jirka se na ni podívá a všimne si, jak Báře tečou slzy. „Copak je, Báro?“ Bára si utře oči, pohlédne na Jirku a řekne: „ Zítra tady spolu už nebudeme sedět. Zítra už budeš na koleji.“ „Vím.“, řekne Jirka a pokračuje: „Až přijedu, dám ti vědět, aby ses o mě nebála.“ Bára jen mlčky přikývne. Jirka ji obejme kolem ramen a snaží se ji utěšit: „Nebude to tak zlý, uvidíš. Budeme si každý den psát, dobře?“
„Bojím se, že si psát nebudeme. Bojím se, že na sebe zapomeneme.“
„Proč by jsme na sebe měli zapomenout, hm?“
„Sejde z očí, sejde z mysli. Neznáš to?“
„Snad tomu nebudeš věřit? Je to jen průpovídka.“
„Ale co když je to pravda? Co když to tak dopadne a já o tebe dojdu?“
„Nás se to netýká. Nedojdeme o sebe.“
„Nikdy nevíš.“
„Vím, že tě nechci ztratit.“ Při té větě se jí zadíval do očí a pak dodal: „Pojď, už je pozdě, musíme jít.“ Věděl, jak to Báru trápí. Věděl ale, že mu tu školu přeje a chce stát při něm. Také mu bylo smutno při pomyšlení, že budou takou dobu od sebe. Bude sice jezdívat domů, ale ne na dlouho. Vždy jen na několik málo dní a pak zase odjede. Chce jí být ale oporou a proto se snaží být v klidu, aby ji mohl utěšovat.

Druhý den ráno se naposledy objali, políbili a Jirka nasedl do připraveného autobusu. Ještě přes okno na něj Bára volala: „Miluji tě!“ Jirka jí jen přikývl na důkaz, že jí rozuměl. Ještě, než se autobus rozjel, stihli se na sebe naposledy usmát. Po té se Bára jen smutně dívala, jak se ztrácí i s Jirkou v dálce. Když jí zmizel z dohledu, vydala se domů. Dnes si ale trasu naplánovala jinou cestou, než obvykle. Jakmile to bylo možné, zahnula na pěšinku, která se táhla nedalekým lesíkem. Tam se usadila na jeden spadlý strom a plakala tak dlouho, dokud se úplně nevybrečela.
Doma netrpělivě čekala, až se jí Jirka ozve. Věděla, že cesta trvá několik hodin, ale to čekání jí připadalo, jako věčnost. Jirka byl ale spolehlivý kluk a hned jak přišel na koleje, psal Báře: „ Jsem na kolejích, jen jsem strašně unavený, tak si půjdu lehnout. Myslím na tebe, Jirka.“

Celé dva měsíce, co byl Jirka pryč, si každý den psali, alespoň ráno a večer, aby se ujistili, že jsou oba v pořádku. Když byla možnost, občas si i zavolali. Tak to šlo až do prosince. Ten měsíc měl Jirka dojet na celý týden, ale přijel jen na tři dny. Den před Vánoci se Bára s Jirkou znovu viděli. Jirka přijel hned ráno, takže na sebe měli celý den. Nehnuli se od sebe ani na krok. Další den byli Vánoce, které strávili každý se svou rodinou. Na druhý svátek vánoční se spolu znovu rozloučili a příští den byl Jirka znovu na škole. Ten čas si už nepsali tak často. Dokonce několik dní na sebe neměli čas, hlavně proto, že Jirkovi začalo zkouškové období. Bára z toho byla smutná, nevěděla, jestli je její milý v pořádku, ale věděla, že ho musí nechat na pokoji, aby se mohl v klidu učit.

Dalších pár měsíců bylo za nimi a Jirka se měl znovu ukázat doma. Bára byla již týden dopředu pořádně nervózní a nedočkavá, až se s Jiříkem uvidí. Ten se na svou Báru těšil úplně stejně. Dokonce se rozhodl jet domů nočním spojem, aby mohli být již brzo ráno už spolu. Tu noc Bára vůbec nespala. Nad ránem jí Jirka volal a Bára usoudila, že se něco stalo. Její tušení bylo správné. Místo Jirkového hlasu se z druhé strany sluchátka ozval jeho kamarád, se kterým jeli společným autobusem. Oznámil jí, že Jiříka převáží vrtulník do nejbližší nemocnice a ať se za ním přijede podívat hned, jak to bude možné. Bára neváhala ani chvilku a za dvě hodiny už stála na recepci oné nemocnice. Bylo brzo ráno a doktoři Báru zavedli k Jirkovi na pokoj. Tam už u něho seděli jeho rodiče. Jirka byl oblečený jen do půl těla, na sobě měl různé hadičky a kabely, které vedli k různým přístrojům. Teprve teď se Bára dozvěděla, co se stalo. „Řidiče autobusu, který vezl Jirku domů, postihl infarkt, který způsobil těžkou srážku s protijedoucím kamionem. Řidič autobusu nehodu nepřežil spolu s dalšími několika lidmi, které převážel. Jiřík měl to štěstí, že tu nehodu vůbec přežil.“ oznámil Báře jeho táta. Lékař, který mezitím vstoupil na pokoj, pokračoval: „ Jirka je v těžkém stavu, jestli se dožije večera, bude to zázrak.“
Večera se Jirka dožil, stále ale neměl vyhráno. Jeho stav byl kritický a stále se nezlepšoval. Ještě tu noc Jirka zemřel.
Na pohřbu, kde byla Bára vítána, popřála jeho rodičům upřímnou soustrast, ale na smuteční hostinu se již nedostavila. Neměla chuť ani zájem vidět všechny ty lidi. Chtěla být sama. V práci si vzala na nějaký čas volno a ven skoro vůbec nevycházela. Rodiče si o ni začali dělat starosti a snažili se ji jakkoliv rozptýlit, ale marně. To trvalo několik týdnů. Po té se zdálo, že Bára začíná znovu žít. Znovu nastoupila do práce, znovu vycházela mezi lidi, dokonce se znovu usmívala.

Rok se s rokem sešel a Báře se v hlavě objevovali samé černé myšlenky. Myšlenky na kdysi jejího přítele. Vzpomínala na ty krásné večery pod hvězdami plné snění i na to, jak se spolu naposled viděli. Vzpomněla si také na tu noc, kdy uslyšela ten proklatě vysoký zvuk přístroje, hlásící Jirkovu smrt. Při těch vzpomínkách na Jirku se usmála. Úsměv ji ale ihned přešel. „Teď jsi tam nahoře v nebi sám. Jak se tam asi máš? A myslíš na mě ještě?“ Odmlčela se, utřela slzy a pokračovala: „Vím, že mě neslyšíš. Jsi hluboko v zemi. Už je z tebe jen kostra. Už nejsi ani v rakvi, ta se už také rozpadla. Shnila v zemi, stejně jako tvoje tělo. Ale já vím, že tvoje duše tady pořád je. Cítím to.“ V takých myšlenkách se užírala celý den. Večer, jako každý den, si napustila vanu a lehla si do ní...

Ještě ten večer volali Bářiny rodiče sanitku. Doktor jen smutně konstatoval: „Je mi líto, řezy byly příliš hluboké.“