Nová generace-1.část

Jak Jurij řekl, tak se stalo. Máma si pro mě přišla, kolem osmé. Ještě stačím dojíst snídani. Pobalím si věci, zastelu postel a vyslechnu si instrukce od lékařky.
Nekoukat do počítače, nekoukat na televizi, nečíst si a další a další zákazy…
Unudím se k smrti… Ale, má to i své klady, můžu se vymluvit, že se nemůžu učit, protože jsem si natloukla palici.
V duchu se pousměju, poděkuju doktorce a potom mě matka vyvádí z půdy akademie k našemu domečku. Máma mi připravila gauč, několik barevných polštářů, měkká a chundelatá deka a má plyšová kráva.
„Mami, jsi báječná.“
Políbím o hlavu menší ženu na čelo a obejmu ji. Když mě pustila odešla do kuchyně, připravit nám něco k jídlu. Já se mezi tím převlékla do černého pyžama s hvězdičkama a zalezla jsem si pod měkkou deku. Otevřeným oknem do pokoje pronikal lehký vánek a ukolíbal mě ke spánku.

Slunce zapadlo a já se s Jurijem procházela po kampusu školy, držel mě za ruku a já se ho ptala na pár věcí, které mi řekl odpoledne. Smál se, stikl mi ruku a pověděl, že to nebylo myšleno vážne.

V křoví něco zašustilo, zrazila jsem se a poslouchala jsem, zvuk vycházel z březového hájku a byl hlasitější a hlasitější. Juri mne odstrčil za sebe a vytáhl kůl.
Najednou se k nám s šíleným řevem rozeběhl vysoký Strigoj s černými vlasy do pasu.
Juri se pokusil odrazit jeho útok, a zarazit mu kůl do srdce. Strigoj byl silnější, schodil Jurije na zem a s pohledem upřeným do mých očí mu rozerval hrdlo. Nemohla jsem křičet, byla jsem paralizovaná strachem a hrůzou. Když se Strigoj nakrmil, chytl mě pod krkem a hodil mne do okna strážního domku.

Probudím se bezprostředně po tom co zařinčelo sklo a já vykřikla.
„Jekatěrino, co se stalo. Vzbudila tě rozbitá sklenka?“
Přispěchala ke mně matka s utěrkou a talířem v ruce.
„Ne mami, zdálo se mi o..“
Přeskočil mi hlas a máma na mě upřela tázavý pohled.
„O Jurijovi…zabil ho Strigoj.“
Polknu a po tváři mi tečou slzy.
„Ale Katy, vždyť víš, že se sem nedostanou, kvůli magii, která je odrazuje a kvůli stříbru.“
Položí talíř a utěrku na dřevěný konferenční stolek a pevně mě obejme.
Pláču….
***
Moje slzy tečou na matčina ramena a ztrácejí se v jejích vlasech. Takhle nešťastná jsem se necítila, no dlouho. Přimknutá k jejímu tělu, vnímám uklidňující hlazení ve vlasech. Mám chuť šeptnou. Děkuji, mami. Ale nakonec, si to jen pomyslím. Šeptá mi do ucha slova ruské písničky.
„Luna i volk v nochnom lesu. Voz'mi k sebe menja..“
Písničku o starém vlkovi, kterou od svého útlého věku miluju a maminka, jelikož její zpěv, zní jako nenamazané kolo u trakaře a je vždy mimo tón, mi ji vždy, alespoň recituje. Vždy, když mě něco trápí a potřebuji se vyplakat. Nedokážu si představit, že bych o ní přišla. Vlastně, si nedokážu představit žádnou ztrátu blízkého člověka. V objetí zůstaneme ještě chvilku. Nechám se přemluvit k tomu, abych ještě usnula, alespoň do oběda. Chvilku váhám, bojím se noční můry, která se znovu může zjevit a třeba v ní ztratím Nikitu nebo maminku. Utře mi oči kapesníkem, který má vždy při sobě a věnuje mi jeden, ze svých úsměvů, který jsem prý zdědila, jako mnohé, po ní. Po otci mám jen ty oči. Otočím se na bok a svírám svou krávu, kterou chvilku tahám za uši. Po chvilce, opět usnu.
***
Vzbudí mě až hluk v předsíni, posadím se na postel a nepotřebuji ani několik minut na rozkoukání se, prostě sedím a naslouchám. Máma v kuchyni není, ale venku je ještě světlo, takže útok od Strigoje nehrozí. Po chvilce se ve dveřích do pokoje objeví střapatá hlava Nikity.

„J, ani nevíš jak jsem rád, že jsi v pořádku.“ Z hlasu jde vyčíst, že je můj nejlepší přítel opravdu vyděšený. Posadí se na gauč a pevně mne obejme, jako by se bál, že mne ztratí.
Asi bych měla víc objímat Jurije. Pokud sen mluvil pravdu, chci se s ním rozloučit, hlasitě si povzdechnu a Nikita mne pustí.

„ Držím tě moc pevně, že?“ Upře na mne své krásné oči a uvolní sevření, avšak já spočnu hlavou stále na jeho rameni.

„Máš maličko silnější stisk, ale to nebylo kvůli tomu jak si mě držel,“přiznám pravdu a podívám se mu do očí. „ Než si přišel, zdál se mi příšerný sen, viděla jsem umírat Jurije, rukou strigoje. Nechci, aby to jednou přišlo. Sice mi občas leze na nervy, ale patří to k němu.“ Vychrlím jedním dechem, polohlasně a potom se podívám Nikitovi do očí, už jeho pohled byl záruka jemného, bratrského konejšení. „Nic se vám nestane, nemusíš se bát. Tebe přiřadí ke mně a Jurije k Miře, budeme všichni čtyři pohromadě.“ Zaboří rty do mých vlasů a potvrdí svými slovy, že rande dopadlo opravdu dobře. Mamka se vrátí po necelých dvaceti minutách, oblečena do sportovního oblečení a utírá si z tváře pot.
Podle spokojeného výrazu, ji některý ze strážců, vzal trénovat. „Nikolaj mne vzal na menší trénink, dali jsme si pár koleček a zatrénovali si v malé tělocvičně.“ Nikolajem zřejmě myslela strážce Dragoslava. S Nikitou si vyměníme pobavené úsměvy a já si skousnu rty, abych nevyprskla smíchy.

„Budeš Dragoslavovi, říkat tatínku.“ Zašeptá mi do ucha pobavený Nikita, který si vyslouží loket pod žebra. Nechce se mi ani pomyslet, že moje máma a Dragoslav spolu chodí, nebo dokonce spolu mají intimní vztah. Oklepu se, tato představa je opravdu nechutná.
„ Nikolaj mi prozdradil, kdo pojede na tu soutěž do Ameriky, jede Juri a Valentin.“ Usměje se moje máma, šibalsky. Jasně, že nevybral mne, se mnou jsou jen starosti a nejsem tak dobrá jako oni dva. Hlavně z toho nebuď smutná J. Přesvědčuji samu sebe, abych si to tolik nebrala.

„No a ty jedeš taky samozřejmě.“ Když dodala tuhle větu, vrhnu se Nikitovi do náruče, který se tak radostně netvářil. Bude tu muset zůstat a zatím mu přidělí někoho jiného.
„A protože, Morojové, nemohou být sami, pojedou s vámi do Ameriky, budou součástí vašich zkoušek.“ I Nikitovi se roztáhl obličej do podkovy a pevně mi sevře ruku. Byl rád, že budeme spolu a on nedostane nového strážce, který by neměl smysl pro humor a opakoval si stále mantru strážců. Oni jsou na prvním místě.

„My spolu v Americe?“ Vypísknu nadšeně a sevřu Nikitu v náručí a pevně ho držím. Spousta lidí mi říkala, že jednám zbrkle, ale já jednala, pocitově. „Kdy vlastně jedeme?“ Podívám se na mamku a podrbu se ve vlasech. „ Au ta boule celkem bolí víš to?“ Zeptám se Nikity s úšklebkem. Prostě jsem nadšená, že se konečně podívám dál jak do Novosibirsku, a i cesta do něj, je jedním slovem zážitek. Nikita po necelé půl hodince, vášnivého rozhovoru kam asi pojedeme, odešel, kam jinam než za Mirou. Byli do sebe zamilovaní a kvůli tomu, že se chtěli častěji vídat, nemůžu být na Nikitu nebo na Miru naštvaná a žárlení, nepřipadalo v úvahu už dávno.

Daly jsme si mámou polévku a vyzpovídala ji, co má s Dragoslavem, pohodila jen hlavou a odbyla mne se slovy, že mi do toho nic není a ve své podstatě nejsou vlastně nic víc, než přátelé. Postavila přede mně misku husté polévky a kus chleba.“Najez se, ty rozumbrado.“ Jemně mi projela rukou vlasy a sama se posadila do křesla naproti mně.

Celý večer probíhal klidně, dokonce jsem dostala i povolení, zapnout si na hodinu televizi a podívat se na film, který mne stejně zajímal jen chvilku, vypnu televizi a vezmu do ruky první knížku, která se mi dostane pod ruku. Hm, Noční hlídka. Tu jsem si chtěla přečíst už dávno. Po několika minutách, mě začaly bolet oči, promnu si kořen nosu a zamrkám. Opravdu se to nedalo, doktorka asi věděla, proč mi zakázala civět na televizi. Už jsem nahoře, ve svém pokoji a slyším, jak máma dole s někým telefonuje, je spokojená a šťastná. V hlavě se mi zjevilo, jedno jediné jméno, které za její štěstí mohlo. Nikolaj Dragoslav. Musím jí ho nějak znechutit, přece můj učitel mi nebude dělat náhradního otce. Ale zatím to nechám být. Sprchou proletím rychlostí světla a zalezu do své aviváží vonící postele, hlava mě bolí , potřebuji se z toho srabu rychle dostat a v nejbližších dnech začít trénovat, abych byla v co nejlepší kondici.