Nebesky modré

Běžela, nesnažila se vyhýbat kalužím, kapičky špinavé vody stříkaly na všechny strany. Co na tom, že si zmáčí nohavice, z noční oblohy se snášely husté provazce deště, takže stejně byla během pár minut promáčená skrz na skrz. Po tvářích jí stékaly potůčky vody smísené se slzami. Nevěděla, kam běží, bylo jí to jedno. Jen pryč, co nejdál od člověka, kterému paradoxně ctěla být nejblíž.

Běžel za ní. Jak jinak. Říká se, že skutečný přítel nám dá to, co potřebujeme, ne to, co chceme. Nechtěla s ním mluvit. Ne teď. Ale to nic neměnilo na tom, že ho potřebovala. Vždycky ho potřebovala. Každičkou část z něj. Víc, než on kdy byl ochotný jí dát.

To, co dnes řekl, v ní zabilo všechny naděje. Nevinná poznámka, která má sílu zničit svět. Všimla si, jak v jeho rozesmátých očích probleskl zmatek, když mimoděk ucouvla pod tíhou jeho slov. Tentokrát se nedokázala ovládnout. Pověstná poslední kapka. Pohár přetekl. Kdyby počkala ještě chviličku, mohla v jeho tváři sledovat zděšení, prozření, údiv... jak něco zacvaklo na své místo a všechno najednou dávalo smysl. Stačilo jen dívat se do těch očí o setinu vteřiny déle. Do těch úžasných, nádherných proměnlivých očí.

Kdysi jednu dívku, jednu z jeho bývalých přítelkyň, slyšela pět ódy na jejich barvu. Prý nebesky modré. Tehdy se neubránila pohrdlivému odfrknutí. Znala ty oči lépe, než vlastní, pozorovala snad každou emoci, která se v nich kdy mihla. Zorničky se pohybovaly na široké škále mezi hnědou a zelenou, ale modrou v nich nezahlédla nikdy.

Ne, že by na tom teď záleželo. Po dnešku už nezáleží na ničem. Cítila, že ji dohání, snad na ni dokonce i volal, ale ona nevnímala nic. Nic kromě té všepohlcující prázdnoty ve svém srdci. Kdo by se staral o to, kam běží, když před bolestí se stejně uprchnout nedá?

Neviděla světla letící jí v ústery. Přeslechla klakson i skřípění kol. Málem si ani nevšimla mohutného nárazu, který ji odhodil stranou. Někde v dálce zaslechla výkřik. Jeho hlas by poznala mezi tisíci. A opět tu byl, drtil ji v náručí. Na tvář jí dopadaly chladivé krůpěje. Déšť, nebo slzy? A jeho oči byly tak blízko, tak neskonale blízko... a za závojem bolesti spatřila oceán lásky, právě objevený ale přece tak hluboký. Temnota ji obestírala a ona se jí poddala. Propadla se do ní s jedinou poslední myšlenkou.

Páni, takhle zblízka faktycky vypadají modře...