MMSka

Celý spokojený jsem nasedl do své octávky a rozjel se ulicí. Měl jsem ohromnou radost, protože dnes jsem měl narozeniny a povýšili mě! Už jsem se moc těšil, až spolu dnes večer půjdeme do restaurace a budeme šťastní. Když jsem zaparkoval, poklonil jsem se sousedce a odnesl jí nákup až ke dveřím. Pak jsem dobaletil k naším dveřím a vešel dovnitř. Seděla na křesle, kolena pod bradou a zírala na telefon. Pokoušel jsem se ji obejmout. Vyškubla se mi a ukázala na telefon. Byla tam MMSka. Podíval jsem se na přiložený soubor a otevřel pusu dokořán. Rozkoktal jsem se a podíval se na místo, kde předtím seděla. Už tam ale nebyla. Zanedlouho jsem uslyšel prásknutí dveří. Mobil jsem hodil na polštář a bleskurychle vyběhl z domu.
Stála tam a plakala. Křičela. Křičela na mě. Nechápal jsem, proč tak křičí. Já vím, že to bolí. Mě je to taky líto… Ale byla to přece jen jedna hloupá noc… Nechtěl jsem jí ublížit, nevěděl jsem, co dělám. Byl jsem opilej a ta holka mě svedla… Já nechápu, proč jí to tolik vadí, vždyť se nic nestalo. Omluvil jsem se nejméně tisíckrát. Sehnul jsem se pro krásnou bílou kopretinu, která rostla u cesty, na které jsme oba stáli. Podal jsem jí tu květinu a objal ji. Rozplakala se znova. Pak mě odstrčila a začala do mě bušit pěstmi. Otočila se na podpatku a rozběhla se po cestě. Neběžel jsem se za ní. Věděl jsem, že už to nemá cenu, že už je konec. Díval jsem se za ní, dokud nezmizela za starým sídlištěm. Sklopil jsem hlavu a odešel domů.
Dny se míjely jeden za druhým, od té hádky jsem o ní neslyšel. Uběhly tři týdny. Byl jsem jako tělo bez duše. Ráno jsem se probouzel sám v peřinách, obědval jsem v hladovém okně, když jsem se vrátil domů z práce, nikdo na mě nečekal a večer, když jsem usínal tak místo ní jsem objímal její polštář. Voněl bylinkovým šamponem, vanilkou a fialkami, to byla její voňavka, kterou jsem jí dal na loňské Vánoce. Vzpomněl jsem si na ně a zastesklo se mi. Pohladil jsem polštář, jako by to byla ona. Pak jsem do něj zabořil nos a rozplakal se. Bylo to poprvé od mých sedmi let, co jsem brečel. Brečel jsem dlouho, tak dlouho, dokud jsem neusnul.
Vzbudil jsem se až ráno. Mezi žaluziemi prosvítalo slunce a vedle mě zuřivě drnčel budík. Unaveně jsem do něj praštil a převalil se na bok. Pak jsem vylezl z měkkých peřin a protáhl se. Došel jsem do koupelny a opláchl si obličej studenou vodou.
Potřeboval jsem ji. Potřeboval jsem ji obejmout a políbit do jejích plavých vlasů. Pohladit ji po tváři a říct jí, jak moc ji miluju. V ložnici jsem otevřel velkou šatní skříň a z věšáků jsem strhl všechno oblečení, které jí patřilo a které tu po ní zůstalo. Objímal jsem a hladil její svetry, zavinoval jsem si kolem hlavy její hedvábné šátky, rozepínal a zapínal knoflíčky na halenkách. Znovu jsem se rozplakal. Tolik jsem si přál, abych se nikdy neopil a nevyspal s tou servírkou. Tolik jsem si přál, aby se rozletěly dveře v ložnici a stála tam ona, aby se mi vrhla kolem krku a slíbila mi, že už mě nikdy neopustí. Rozhodl jsem se zavolat, ať mi to bylo jakkoli nepříjemné. Zvedl jsem telefon a vyťukal telefonní číslo na pevnou linku jejich rodičů. Ale co když není doma, co když bydlí u kamarádky? V telefonu se ozval jakýsi hlas. Ale nepatřil jí, ani její mámě, ani jejímu tátovi. Ruka s telefonem mi přimrzla k uchu. Neodpovídal jsem.
Píp, píp, píp.
Ten někdo to položil. Zůstal jsem stát s telefonem u ucha ještě asi minutu. Ten den jsem nešel do práce. Celý den jsem se utápěl ve svém smutku a trápení. Jen jsem tak seděl na křesle a čuměl do zdi. Pak už jsem to nemohl vydržet.
Rozběhl jsem se z domu a nasedl do auta. Jel jsem až k útesu. Vylezl jsem na něj a vyděšeně pohlédl dolů. Vlny šplouchaly a narážely do skal. Mohlo to být tak padesát metrů vysoko. Pak jsem začal řvát. Řval jsem tak hlasitě, tak dlouho, dokud mě z toho nebolelo v krku. Zrovna zapadalo slunce. Nedokázal jsem si to vychutnat, nešlo to. Svalil jsem se do trávy a plakal.
Nevím, jak jsem přežil celý měsíc v utrpení a depresi, ale stalo se. Od našeho rozchodu už uběhl celý měsíc a já o ní stále neměl žádné zprávy. Ano, je pravda, že jsem párkrát pomyslel na sebevraždu, ale pořád jsem si říkal, že mám naději a že se vše urovná.
Vrátil jsem se z práce a poslechl si zprávy ze záznamníku. Nejdřív volala máma, pak nějaká paní z úřadu a ten poslední vzkaz byl od ní. Zmáčkl jsem play.

Ahoj, to jsem já. Chtěla jsem ti říct, že… že mám mononukleózu. Přišlo se na to příliš pozdě a zbývá mi jen pár dní, možná už jen jeden. Prosím, přijď za mnou do nemocnice, chci se s tebou naposledy vidět…

Podíval jsem se na čas, který ukazoval záznamník. 5. června 14:00. A teď bylo osmého června. Proboha! Co nejrychleji jsem si nasadil boty a vyběhl z domu. S vyděšeným obličejem jsem naskočil do auta a snažil se nastartovat. Nic se nestalo. Praštil jsem vší silou do volantu a poté jsem to samé udělal i s hlavou. Znovu jsem startoval. Po několika neúspěšných pokusech se auto konečně rozjelo. Jel jsem rychle, bylo mi jedno, že se to nesmí. Policajtům bych ujel. Před nemocnicí jsem vyletěl z auta jako blesk a proletěl skleněnými lítačkami rovnou k recepci. Křičel jsem na sestru, aby mě zavedla do toho pokoje. Přišel jsem tam a hned jsem to poznal. Bylo příliš pozdě. Ležela tam zakrytá bílou plachtou. Odhrnul jsem ji. lVasy rozprostřené na polštáři a ruce volně visely z postele. Posadil jsem se vedle ní a stiskl její dlaň. Byla studená jako led a bílá jako stěna. Sklonil jsem se k její tváři a políbil ji. Stále jsem čekal, že se probudí a skočí mi do klína. Nic se nestalo. Jen tam tak ležela s otevřenýma očima. Položil jsem konečky prstů na její oční víčka a zavřel jí oči. Pak do pokoje vešla sestra a odvedla mě. Nabízela mi kafe a sušenky, ale sprostě jsem ji odmítnul. Oni to nechápou. Vyšel jsem z nemocnice se sklopenou hlavou a nasedl do auta. Podíval jsem se na sedadlo spolujezdce a ona tam seděla. Smála se a zpívala písničku, která hrála v rádiu, ale když jsem jí chtěl chytit za ruku, rozplynula se.
Doma jsem vypustil emoce. Ucítil jsem, jak se mi po tváři rozkutálela slza. Začal jsem hlasitě brečet a házet a ničit co bylo poblíž. Shodil jsem lampu ze stolku, kopl jsem do zrcadla, rozbil flašku s vínem… Pak jsem proletěl skleněnými dveřmi přímo na balkón. Křičel jsem a křičel, kolemjdoucí si mě prohlíželi, děti utíkaly, ale já stále křičel. Pak jsem pocítil únavu. Dobelhal jsem se dovnitř a vzal fotku, na které se spolu líbáme pod Eiffelovkou. Vytáhl jsem fotku z rámečku a přitiskl si ji k srdci. Kdybych nebyl takový hlupák a běžel za ní… Možná bychom spolu prožili ten nejkrásnější měsíc, možná bych se s ní mohl rozloučit. Možná by neodešla.