Konec

"Tak ahoj." Řekla ona. Stejné rozloučení jako vždycky. Ještě netušila že dnes je to naposledy. Jak se do ní vůbec mohl zamilovat? Šuká skoro s každým na potkání, je trošku oplácaná, namyšlená a arogantní, neumí si ničeho vážit. Ale je krásná. Její duše... Ne! Je to prostě kráva. A zničila ho. Poslední hřebíček.

Oblékl si boty a vzal za kliku od dveří. Ona už šla spát. Jako vždycky. Jako každý ráno, kdy spolu leželi vedle sebe v posteli, objímali se a řešili kraviny. Vždycky to tak hrozně rychle uteklo. Ale tohle ješte nebylo u konce. Rozeběhl se po schodech nahoru do jejího pokoje. Slyšela hluk, šla se podívat na chodbu, kde ho celá udivená spatřila.
"Co děláš?" řekla jen. Neodpověděl, obejmul ji a začal ji líbat. Jejich první polibek. Bylo to nádherné. Ale na to teď není čas. Dobře věděl že by to nikam nevedlo. Akorát by se užárlil k smrti, věčné hádky. Skoro jako kdyby viděl do budoucnosti. Pustil ji, otočil se a šel pryč. Překvapeně sledovala jak klesá ze schodů. Nebyla schopná slova. Pak prostě zhasnula a šla spát.

Favorit na něj věrně čekal. Už byl skoro podzim, skla byla zamlžená. Skoro jako kdyby spal. Odemknul, nastartoval, otřel hadrem skla. Motor běžel. Zapálil si morrisku, jako vždycky. Přemýšlel.

Ne, ty prostě nemáš jinou cestu. Co chceš celej život dělat. Makat jako nějakej zasranej dělník, najít si nějakou babu, mít děti, pak chcípnout? Pořád žít v tý zasraný prdeli jako asociál? Tebe měl potkat jinej život. Ne lepší, jinej. Teď už se nemůžeš vrátit.

Zařadil jedničku a zprudka se rozjel. Bylo mu u prdele že motor je studenej, sevřel volant, dupl na plyn. Odhodil sotva zapálenou cigaretu. Tak, vyjet z ulice, na křižovatce doleva a furt rovně.

Favorit divoce letěl nocí. Plyn na podlaze, motor řval. Pomalu svítalo, za chvíli bude krásný východ slunce, jako vždy. Ještě asi deset kilometrů a bude v cíli své cesty, ve starém lomu.

Zastavil asi dvacet metrů od okraje lomové stěny. Po těch dvaceti metrech by následoval asi 20timetrový pád, pro nepřipoutaného v autě jasná smrt. Pro připoutaného taky. Vzal mobil, naťukal esemesku s textem "neni to tvoje vina". Odeslal ji to. Beztak už dávno bude spát, přečte si to až ráno. A to je dobře.

Možná by bylo dobrý rozloučit se s kamarádama. S rodinou. Se vším co měl rád. Jo, to by bylo dobrý. Nedělal dobré věci. Kovanej hajzl si zaslouží krutou smrt.

Zařadil jedničku, vytočil motor do pěti tisíc otáček a pustil spojku. Favorit se dral s nadzvednutým čumákem přímo proti drátěnému plotu. Plot to byl bytelný, ale udržet tunu váhy nedokázal. Povolil hned. Ještě 5 metrů. Motor řval neuvěřitelným způsobem. Přišlo mu spíš jako by brečel. On taky brečel. Poprvé od smrti jeho babičky brečel. Zřejmě se ozývaly trosky jeho citů, co v sobě ještě nosil. 4 metry, 3 metry, 2 metry, 1 metr.. Dupl na brzu. Pud sebezáchovy zafungoval. Bohužel auto bylo přliš rozjeté. Bohužel? Bohudík!

Let prý znamená svobodu. To bylo to poslední na co myslel, než se auto čumákem obrátilo k zemi a padalo. Byl to už starý stroj, koroze se na jeho stavu podepsala, proto nikoho moc neudivilo že auto od B sloupku dopředu v podstatě přestalo existovat jako auto, ale jako slisovaná hromada šrotu, krve, masa a kostí. Poslední co cítil byla bolest. Zemřel rychle.