a padla z nebe

a padala z nebe. padala numera. čísla, čísla, hromady velikých čísel vytištěných jakoby nic.

františek nevěřícně kouká na ty papírky plné různých barev, s hromadou čísel a jedním obrázkem. zvedne hlavu s tázavým výrazem, že jako už by to stačilo. ale obloha pořád plná barevných papírků a čísel.



a čas pomalounku kráčel a svým umanutým monotónním krokem házel po františkovi ještě nevyřčené otázky-

smí si několik těch papírků nasbírat? budou někomu chybět? má je někam odevzdat? co vůbec znamenají? a co když jsou to peníze jemu neznámé krajiny?

vidí směnárny obtočené výměnychtivým obyvatelstvem s igelitkami cizích peněz a policejní houkačky na dokreslení atmosféry.

františkovi se tato představa vůbec nelíbila. měl tuze rád svůj klid, pro který byl ochoten vzdát se dobře honorovaného místa ve městě a vyměnit ho za tuto maloměstskou oázu malých všetečníků a krapet větších pomluv. dodnes přívětivé místo k žití se najednou promění v zasypanou krajinu cizích problémů. a františek neměl rád cizí problémy. františek nemohl pochopit tu posedlost snad všech ostatních tohoto městečka po cizích problémech. dokonce byli ochotni za ty úplně cizí problémy i platit. zvláštní svět. jeho sousedi si za veliký peníz nosili domů obrovské krabice plné těch cizích problémů. a byl vybudován celý průmysl na výrobu těch problémů a jejich donášku do bytů těch jeho sousedů. a sousedi se přeli a denně vztekali nad těmi problémy, za které si tak rádi zaplatili. denně si vyměňovali navzájem nejnovější problémy. a čerstvé aby jenom byly.

zvláštní svět.

františek v podřepu dumá, zvedne se s jedním papírkem v ruce. pečlivě ho podélně složí do proužku a vloží do podšívky klobouku. přemýšlí, jestli by si zvykl na život někde v horách. přemýšlí nad životem bez sousedů se vším, co k nim patří. bez nočních hádek a bujarých oslav. bez opilců a houkajících sirén. františek přemýšlí o tichu. přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby mohl vypnout to všechno hlučící kolem. jednou potkal muže s naslouchátkem a neodolal pokušení se právě na to zeptat. bylo to v kavárně a muž s naslouchátkem si povzdechl a usmál se. dlouhým pohledem si podržel františka a téměř dětským hlasem se rozpovídal. povídal, jak je to krásné a jak tím přivádí své blízké do tranzu.

vypnout svět. alespoň na chvíli si vypnout svět. nechat oblohu a řeku a jinak nic. možná ryby v ní a možná těch pár opeřenců ve vzduchu a jinak nic. možná taky mravence a včelky a už nic. a jenom on a malý nalezenec, kterému se při dobré vůli smí říkat pejsek. taková by to byla krása! bože!

usmál se františek nad těmi myšlenkami a taky nad tím, jak se mu tam vsunul pomyslný vládce všehomíra.

„chlape bláznivá, šlapete nám po penězích! chápete to?!“ křičela ohnutá tlustá záda s pořádně naštvaným hlasem.

„jste blázen nebo co? nechápete, že si šlapete po štěstí?“

„po štěstí?“

„ no, peníze přeci! tyto peníze, chlape bláznivej.“

„aha.“

nazítří se v malém městečku konalo veliké shromáždění. mluvili o tom, co je právě dnes z nebe potkalo. mluvili dlouho a vášnivě. křičeli po sobě a dělali plány. než stačil starosta všechny přesvědčit, aby sousední město a jeho banku nevzali útokem, přišel telefon s oznamem, že právě ona země provedla měnovou reformu a že ani tapety z těch jejich barevných papírků asi nebudou tím pravým.