Pátá kapitola

Přicházíme na svět s otevřeným srdcem...všimněte si někdy jak se malé dítě dívá kolem sebe,jak nasává vjemy a podněty...jak bezelstně dává své srdíčko všanc dospělým...
Vím všechno o rození dětí a menstruaci,máma si servítky nebere,jen tak mezi řečí utrousí:"Až budeš dospělá tak ti chlap do tý dirky jak s ní rodíš děti strčí pinďoura"
V pěti letech je to pro mně nepochopitelné a tak se rozhodnu prostě dospělá nebudu a hotovo.
"Tvůj táta se mnou nespí..."
"Pořád si stěžuje že s ní nespím ale je tak odporná"
Nechápu to...
"Chlapi jsou hajzlové jde jim jen o šukání.Vošustit vopustit"
"Takže princ vošukal Sněhurku?"ptám se zvídavě
Tvář mě pálí fackou jednou z prvních nespravedlností tohoto světa,začínám chápat že svět dospělých je jedna velká lež a přetvářka.Něco se říká doma a něco jiného venku...Slibuje se ale neplní...
Ve škole se distancuju do role pozorovatele...jak bych mohla vyprávět že Vánoce u nás to je fraška...to je čekání na mámu která přijde ve sněhu bosa a bez sukně- asi si to s někým rozdávala-táta jí zbije a jde se spát...blbý,zasraný,hnusný Vánoce
"Nikdy se na nic netěš,stejně to blbě dopadne"říká táta
Při zapálené svíčce se říznu do ruky a tou dětsky nevinnou krví klopotně napíšu přísahu...přísahám že nikdy nebudu dospělá.
Když je opilá nenávidím jí a bojím se jí.
Jedeme autem temným lesem,veze nás strejda a máma je napitá,
Sedíme vzadu.Drží kličku dveří
"Co bys dělala kdybych vyskočila?"ptá se
srdce se mi poplašeně rozběhne a ruce se spotí.Zase žaludeční nervozita.
"Mami,neskákej,prosím!"
"A co když jo?"
"Nedělej to!"
Matka provokativně otevírá dveře...snažím se jí držet za ruku
"Pust mě chci vyskočit...zeptej se otce proč...zničil mi život...vy dva jste mi zničili život"
"Prosím neďělej to"pláču
Zažívám takový strach a výčitky.Jsem opravdu tak špatná?Proč jsem se narodila?
Samozřejmně neskočí,jen mě dovede na pokraj hysterického záchvatu.Bezmoc a opuštěnost.
"Ježíši?Jsi?"
Zvracím.Nemůžu skoro vůbec jíst.
Nechce se mi žít.Najít tak dveře do jiného prostoru,kde není bolest a strach...
Ležím s tátou v posteli.Povídá mi o tom jak byl malý a nikdo se o něj nestaral až do sněhu chodil bos.
"Mám nápad,ujedeme spolu mámě do Orlickejch hor,já tam mám kamaráda,najdu si práci a budem jen my dva spolu chceš?"
Nadšeně souhlasím
"Pořídím ti kočičku,takovou tu hezkou a budeš s ní chodit na výstavy a bude nám fajn..."
Věřím.
"Pane Ježíši jestli to jde tak já chci jen tu kočičku a třikrát denně jíst a aby už máma nepila."
Modlím se.
Věřím.
Nemá cenu se na nic těšit protože pak zklamání bolí ještě víc...
Kdybych tak mohla usnout a už se nevzbudit...