Lepší shořet než vyhasnout.

Uvažovala jsem nad tím dlouho, házela mincí, tahala sirky, mluvila se svými imaginárními přáteli. Přes všechny tyto faktory jsem nebyla schopná udělat rázné rozhodnutí. Ano-ne? Ne-ano? Bloudila jsem v kruzích s obvodem Země, bylo mi špatně. Jediné, co mě mohlo zachránit, byla dnešní návštěva. Ne, věděla jsem, že se mě bude snažit jen rozveselit, ale nepomůže mi. Všichni se mě snaží rozveselit. Možná, kdyby mi poradili, bylo by to… lepší? Ne, dnes už jen praktičtější.
Všimli jste si někdy, že mouchy ve vzduchu poletují jen, aby je mohl chytit pavouk nebo pták? Uvědomili jste si, že jsou tu jen jako potrava? Tak nějak mě napadá… čí my jsme krmivem? Lidé musejí být nestravitelné sousto. Otrávené kousky přírody. Otrávené… ach ne, jen otravné. Je tak zbytečné zabývat se touhle hloupostí. Nemá to cenu. Na co také?
Když zazvonilo to zařízení, které vás má upozornit na příchod cizí osoby, trhla jsem sebou. Rychle jsem uklidila poslední zbytky ze stolu a zvlhlé kapesníčky hodila do koše. V poslední době dost brečím. Nedivte se mi, v mém stavu. To mě znovu nutí uvažovat. Dřív jsem taková nebyla. Žila jsem okamžikem, ale kam se poděla ta energie? Možná jsem jí prostě vydala až moc. Jistě, tím je to. Tohle období… je jen kompenzace. Drahá kompenzace.
Seběhla jsem schody… ne, moment, to by bývalo platilo tak před deseti lety. Teď jsem je sešla. Jako dáma, hm, jako chudák, vážení přátele. Tak tohle zbylo z Kamikaze. Ohnivá princezna je dnes nálepkou, nápisem na zdi, obličejem, který si každé ráno kreslím na bílou plochu své tváře. Kam jsem se poděla? Strávila mě vlastní černá díra, která se mi vytvořila v hrudi. Tam, na levé straně, kde to dnes sotva tepe je centrum všeho špatného. Strádání a zármutek, křivda a zloba. Dřív jsem zachraňovala, dnes si přeji být zachráněna. Obrat o sto osmdesát stupňů. Dvojnásobek by tam nebyl?
Ruka, na jejímž hřebu jste mohli vidět pár jizev, jejichž čerstvost vzal čas. Bývalo zvykem otevřít prudce a rázně. Dveře měly každým dnem blíž k destrukci. Dnes nejprve nakouknu špehýrkou a zhodnotím nebezpečnost člověka na chodbě. Pokud je to útlá dívka jako teď, s úlevným povzdechem sejmu bezpečnostní řetízek. Na co to? Vždyť vím, že se dá bez problémů vyrvat ze zdi. Úšklebek. V mém případě spíš roztavit. Bývávalo, bývávalo. Na co to myslím? Roztavit?! Na to potřebuju maximální žár! Dneska bych si bez pomoci zapalovače nepodpálila ani cigaretu, jak jsem neschopná.
„Ahoj, co ty tady?“ zůstávám stát ve dveřích, nepouštím ji dál. Nikoho z nich nepouštím. Nikdy. To je základní pravidlo. Z vnějšku vypadat klidně, oni se pak o zbytek starat nebudou. Lak vyrovnané dámy a pod ním oprýskaný nátěr kamarádky a… oh, škoda mluvit. Suru teatrálně nakrčila nos, pohledem pokárala cigaretu v mé levé ruce a pokusila se nahlédnout do bytu. Nic nehledej, krásko, mám uklizeno. Není tu jediná stopa po té holce, před kterou mě varuješ.
„Pozvala jsi mě na kávu, pamatuješ?“ pousmála se. Ten její věčný úsměv. Nevinný úsměv. Je tohle taky jen závoj? Jakou realitu skrývá?
„Jistě, jen tě zkouším.“ Nevesele jsem se usmála, byl to vlastně jen pokus. Škleb, při kterém koutky malinko povyskočí, ale stále se drží při zemi, oči hlásající ‚zatvrzelá,‘ špatný lak. Raději jsem se odvrátila. Suru si to nezaslouží. Ona vydržela na rozdíl ode mne. Já jsem tady ta špatná.
„Pojď dál.“ Stále tomu nevěřila? Ano, pustila jsem ji. Dokonale uklizeno, knihy v polici vyrovnány do řad, věci, kterých by se mohla chytit v krabici na půdě. Nechci, aby se o mě báli. Nepotřebuju, aby mě někdo hlídal. Dokážu se o sebe postarat.
Nechala jsem ji v rozpacích stát v obýváku a sama odešla vařit tu kávu. Jsem to ale špatná hostitelka, napadlo mě sarkasticky. Poslední, co jsem zachytila, byla Suru prohlížející si ceny a vystřižené články na jedné z polic. Měla jsem je tam vystavené jako… jako nějaké trofeje! Braky, za které se dodnes stydím. Hlouposti. Jenže, jak by uvažovala ta cílevědomá žena, za niž mě měli? Jistě by si své triumfy zarámovala a vyprávěla o nich návštěvám. To nemám v plánu. Minimálně to druhé ne.
„Už se to nese!“ zahlaholila jsem a usadila bloumající kamarádku do pohodlného křesla. Stále se rozhlížela po bytě. Věděla jsem, že se jí bude líbit. Měly jsme sice opačný vkus, ale ona se do mě dokázala vžít. Vnímala to jako já… ach, doufám, že to ne, pro mě je to vězení.
„Máš to tady moc pěkné, Zisi.“ Poznamenala Watari a já jen hrdě přikývla. Říkala jsem to. Ještě pořád se v lidech alespoň kapku vyznám.
„Vidíš, to ti závidím, já nikdy nebudu mít čas si vybrat barevně k sobě ladící části bytu. Natož, abych si na ně vydělala.“ Vím, že to byl kompliment, snaha vyjádřit pochvalu, vyzvednout přednosti mého života, ale… bolelo to jako rána bičem. Rychle jsem se odvrátila a předstírala, že bloumám pohledem po místnostech jemně oddělených japonskými stěnami. Byly naprosto cizí. Jako bych já byla suřin host.
„Ehm, jo, mám teď spoustu volného času. Tedy, když nepíšu články, nebo se nestarám o Ruddyho. Je u mě teď skoro každý den.“ Poznamenala jsem rychle, aby nebylo nic poznat.
„To víš, má svou slavnou tetičku rád. A co teprve její dobrodružné příběhy.“ Mrkla na mě spiklenecky Suru. Další rána. Nevědomky mě zasahovala hlouběji. Její slova byly jako střepy, co se do mě zarývaly s náruživostí masochisty.
„Mám tě od všech pozdravovat.“ Dodala nakonec sledujíce svůj šálek kávy. Pak upila a slastně přivřela oči. Chápu ji, kdysi dávno jsme neznaly nic jiného, než studené kafe. Vždy vystydlo. Kdykoli jsme si ho udělaly, někdo volal. Bylo třeba zmlátit muže otravující nevinnou dívku, zničit atomovou bombu, zachránit svět. Něco se našlo. Mnohé to neskutečně otravovalo. Já to zbožňovala. Ironií bylo, že když jsem pila kávu sama, vždy jsem se spálila. Přešla jsem k té nenáviděné poličce. Můj pohled padl na asi nejdelší vystřižený článek. Byl to fejeton. Fejeton na téma ‚superhrdinové,‘ které jsem v něm překřtila na ‚super-nuly.‘ Dokázala jsem si živě představit, jak to všechny naštvalo. Greenny musel být naštvaný. Byl na svou identitu hrdý. Ach, Greenny, příčina mnoha mých životních zvratů. Možná je se vším konec, ale… jeho budu mít ráda pořád. Platonická láska, splněný sen.
Vztekle jsem rámeček zmáčkla. Najednou mě popadla zuřivost. K čemu to všechno?! K čemu je snažit se, když to dopadne stejně mizerně?! Ať už dělám, co dělám, někde se stane chyba. Třeba jako teď. Tohle přece není můj život.
„Nemůžu si pomoct, Zisi,musím si o tom popovídat. Znáš mě, nikdy jsem nebyla drbna, ale… těch tajemství je až moc. Víš o tom, že Kathy se bude vdávat?“ Kathy, chladná černovláska, na jejíž tváři jsem nikdy nespatřila úsměv. Ani v organizaci, ani mimo ni. Nenáviděla jsem ji. Byly jsme tak trošku jako oheň a led. Jak jsem se tehdy smála, když jí při vstupu do organizace Suru vymyslela krycí jméno. Cukříček. Bylo to tak… poťouchlé. Kamuflovaná nenávist. Sladké lži. Přetvářka. Prostě Cukříček. I když u mě nikdy nepřestala být Ledová Panna. Když někdo trval na jednoslovném oslovení, pouze Panna. Obvykle také Věčná. Ale to jsem před ní nikdy nevyslovila. Pak bychom se totiž začaly hádat, v té době jsem rozepře nenáviděla. Byla jsem prostě naivka. Jo, to mělo být moje krycí jméno. A ne Cesta. Nechápu, kde to vzali. Prostě mě tak pojmenovali. Pamatuju si jako by to bylo dnes, když mi Mistr, něco jako náš strážce, vysvětlil, že mě čeká ještě dlouhá cesta. Ale ta přece čekala nás všechny. Nepochopila jsem to a nikdy to nepochopím.
„Vážně?“ prohlásila jsem skelným hlasem, který mi najednou přišel šíleně cizí. Jako by byl uzavřený v bublině, kterou jsem kdysi dávno poslala přes oceán. Kathy se vdává. Jaká radost.
„Který vytrvalý princ prolomil ledové bariéry obklopující její dokonalé srdce?“ zeptala jsem se kousavě. Suru se na mě podívala nejdřív nechápavě, ale pak se začala smát. Určitě si vzpomněla na to samé, na co já. Vždycky jsem si z Panny dělala legraci. Jako za starých časů.
„Nevěřila bys tomu. Byl to Greenny.“ Zasmála se ještě Watari.
…Křach…
Sakra. Rozbilo se to. Frustrovaně jsem si povzdechla a začala sbírat střepy. Suru si mě překvapeně prohlížela. Greenny a Kathy. Kathy a Greenny. To je snad jen zlý sen! To se mi zdá. Ne, není to skutečnost.
Greenny a… Kathy.
Ale proč vlastně ne, ona byla stále ve formě. Ona dál zachraňovala lidi. Nosila ten svůj latexovej kostýmek a škrabošku. Sváděla ho. Jak by si vedle takové krásky mohl všímat… ne, už nejsem ani ta holka v teplákách a tílku. Teď jsem pološílená novinářka, která kritizuje svou vlastní minulost. Lůza. Jen… šmejd na podlaze, do kterého je hanba stoupnout.
„Už bys měla jít.“ Pronesla jsem ledově. Suru se na mě překvapeně podívala. Dobrá nálada byla pryč. No já se nehodlám omlouvat.
Nebudu vymýšlet omluvy tipu ‚des je mi špatně.‘ Dnes už nechci vidět nikoho z vás. Stačí?! Je to jednoduché. Prostě všichni vypadněte! Zmizte z mé hlavy!
Beze slova se zvedla a práskla za sebou dveřmi. Věděla jsem s jistotou, že už nepřijde. Nepřijme mé pozvání. Takže takhle dopadnu, definitivně distancovaná od zbytku bývalých i nynějších přátel. Ne, teď už nemám přátele, pouze spolupracovníky. Nebo snad spoluviníky? Na někoho to svést musím! To, co jsem. Všechno, co se ze mě stalo.
Konečně můžu dát průchod svému vzteku. Jsem sama, zase. Fotky, obrazy, to všechno. Narážejí do zdi, střepy prší na zem. Jenže já nic neslyším. Je to, jako by mi někdo zacpal uši. Spadla jsem na dno. Odraz se, poradila by mi matka. Jenže tím dnem je bahno, do nějž zapadám hlouběji a hlouběji. Nedokážu se odrazit, protože není od čeho. Jsem v tom až po kolena. Bezmocná holka bojící se svého stínu. Jistě, mám pár nevyřízených účtů z minulosti. Pár lidí se ještě zlobí na Cestu.
Něco mě nutí vyjít těch pár schodů na půdu. Podívat se své existenci do tváře. Takže teď bych měla podle scénáře vytáhnout tu krabici, do které jsem před deseti lety vše pracně uzavřela? Tehdy jsem jako šestnáctiletá holčička udělala jediné dobré rozhodnutí. Ale i to mě poslalo do straček.
Ležela tam. Na stejném místě, kam jsem ji před lety dala. Nechala jsem ji tam ležet, samotnou, nesoucí mé tajemství. Natáhla jsem tedy k tomu kousku kartonu ruku, že si jej přitáhnu k sobě. Když jsem to udělala, něco mě zarazilo. Co to tady vlastně dělám? Snažím se oživit minulost? Neprospané noci? Záchvaty pláče? Proč?! Tohle přece nemám zapotřebí.
Přes všechny varovné myšlenky jsem víko odklopila. Do očí mi vhrkly slzy. Leželo to tam, tak jako před lety. Kalhoty z černého plátna, volné, aby při výkopech nezavazely a nepraskaly, modré triko na ramínka, v němž jsem na polovině misí mrzla. Conversky ve stejné barvě s bílými, teď spíše šedými tkaničkami. Bylo to obyčejné oblečení, ale šila jej Suru, moje někdejší týmová parťačka. Bylo jen moje. A pak ta škraboška. Černá, ta byla předpisová, z černého kovu, který se stále lehce lesknul, z druhé strany vycpaná měkkou látkou, aby přilehla na obličej, ale netlačila. Něco cinklo. Ach, ano, můj zapalovač. Byl tou nejdůležitější částí mého ‚kostýmu.‘ Tehdy, když jsem do organizace vstoupila, věnovali mi ho starší členové. Byl z těžšího kovu, perfektně mi padl do ruky. Na jednom jeho okraji bylo vryto ‚majetek Cesty,‘ ten druhý… ztěžka jsem polkla. Na druhé straně bylo něco, co mi tam nechal vyrýt Mistr. Něco, čím se prý řídil můj otec. Muž, po němž jsem svou schopnost zdědila, ten, který se nikdy nevzdal, bojoval až do konce.
„Lepší je shořet než vyhasnout.“ Přečetla jsem roztřeseným hlasem. Zajímalo by mě, jestli… stále… musela jsem. Otevřela jsem zapalovač, stejně lehce jako před lety. Cvakl, vyskočil maličký plamínek. Sakra! Sakra, to ne! Tohle je… zase jsem naměkko.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Jisté bylo, že hvězdy, které vyšly kolem jedenácté večer, osvítily mou spící tvář. Nemohla jsem to vidět, ale vsadila bych se, že poprvé po dlouhé době vypadala šťastně. Vlastně bych za to dala ruku do ohně, jestli mě chápete.
Druhého dne ráno jsem nervózně postávala před branou. Nebudu popisovat cestu, je to zakázané. Ale teď jsem stála před těmi dveřmi, na sobě svoje oblečení, i masku jsem si nasadila a cítila se… jako dřív. Byla tu určitá naděje, že by mě mohli vzít zpět. Odešla jsem. Na dlouhou dobu, ale teď jsem zpět. Ne stejná, ale nová. Odhodlaná a… mám chuť udělat něco šíleného. Včera jsem si znovu zkoušela své schopnosti. Jsem salamandr, ksakru! Salamandr! Nechápu, jak jsem to v sobě mohla dusit… celé ty roky.
Konečně jsem se odhodlala a zabušila. Zaslechla jsem hlasy. A jeden z nich… byl Greenny. Muž, kterého jsem milovala. Ten, který si dnes bere jinou. Kdyby aspoň za něco stála. Ale tahle ledová královna… zatřásla jsem hlavou a odhodlaně zvedla bradu. Stihla jsem to tak tak, právě otevřel.
„Slunce, už čekáme jen na-“ v té chvíli se zarazil. Slunce… aha, takže Suru tady ještě není. Zamračila jsem se. Jistě, že mě nečekal. Nikdo mě tady nečekal.
„Cesta? Myslel jsem, že-“ znovu mu nebylo dopřáno dokončit větu. Tentokrát jsem ho přerušila já. Bylo skvělé uvědomit si, že k němu už vlastně nic necítím.
„Ty jsi myslel, Greenne? To je mi ale novinka.“ Ušklíbla jsem se. On se zamračil. Bylo to vidět i přes škrabošku.
„Myslel jsem, že teď máš lepší věci na práci, než být tu s námi. Před deseti lety jsi odešla, mám pravdu? Nikdo ti neřekl, že se smíš vrátit.“ Štěkl nepřátelsky. Ale ale? Kdepak je ten okouzlující zelenovlasý muž?
Stáhl se mi žaludek. Jestli mě nepustí dál, vykopne mě a budu zase odpad. Pak budu moct pracovat maximálně na vlastní pěst, nebo se vrátím zpět ke svému předešlému životu… které bylo vlastně jen pouhým přežíváním. Nic, o co bych stála. Nadechla jsem se, že se budu hájit, když se ozval ten hlas.
„Koukám, že sis dala pořádnou pauzu, Cesto. Neplacenou dovolenou, řekl bych. No, v tom případě tě teď nenecháme jen tak otálet! Budeš pracovat víc než předtím, pořádně zabereš, to si piš.“ Ozvalo se za Greennem. Mistr. Vypadal stále stejně. Náš drahý Mistr. Uculila jsem se a on mě kývnutím poslal dál. Když jsem vešla do hlavní úkolovací místnosti, většina hovorů ztichla. Rozhlédla jsem se. Byla tu kopa nováčků. Hm, oni už to asi nováčci nebyli, každopádně, musela jsem se znova zašklebit, teď jsem byla jedním ze starších. Ti lidé tady se se svými schopnostmi teprve sžívali. Já už nějakou dobu oheň chrlila. A i když jsem si dala pauzu, tohle je jako jízda na kole, nezapomíná se. Jistě, že nebudu hned od začátku zářit, budu trošku nemotorná, ale určitě se zase dostanu do formy. Stiskla jsem ruku se zapalovačem v pěst, ale nakonec jsem jej postila do kapsy kalhot. Tady jsem v bezpečí. Už nikdy nebudu muset tvořit vlastní oheň. To proto jsem tehdy odešla. Kvůli tvorbě vlastního ohně. Dokud jsem jej brala z cizích zdrojů, bylo to v pořádku. Ale ten můj zabíjel…
Jak jsem byla dětinská. Bála jsem se a kvůli strachu všeho nechala. Téhle… zábavy!
„Seznamte se všichni, tohle je Cesta, je salamandr. Takže, Cesto, tvým týmovým partnerem byla…“ Mistr zavzpomínal. Ts, to si na nás jako nepamatuje? Byly jsme nejlepší!
„Slunce.“ Informovala jsem. Všimla jsem si, že mě všichni pokradmu sledují. Bylo to zvláštní, být středem pozornosti, ale pomalu jsem zi zase začala zvykat.
„Dobře, jenže ta už má teď někoho jiného, hm, mám geniální nápad, pojď za mnou.“ Pokynul mi a pak se vydal směrem k pokojům, kde byli ošetřováni zranění. Co má ten chlap v plánu? Nechal mě stát před nějakým pokojem. Jistě, takže už je to tady. Zase zpět v práci? Ne, vítej do života, Cesto. S nově nabitou energií jsem rozrazila dveře. A vyhrkla na toho vevnitř, ať už to byl kdokoli:
„Ahoj! Já jsem Cesta, počínaje dneškem, my dva jsme tým!“
„Fajn, ale budeš mi říkat senpai.“ Odvětil hlas z druhé strany místnosti. Navzdory osudu, musela jsem se sarkasticky ušklíbnout. Ten kluk měl moc vysoký ego. Ale já mám spoustu času mu ho srazit.

Ulicí dozníval zvuk zuřivě řvoucího motoru nějakého auta, na stole stály dva hrnky pomalu chladnoucí kávy, jejíž výpary se vlnily ve vzduchu. Mohly to být dva jakékoli hrníčky, mohly patřit komukoli na světě, ale není krásná představa, že jeden z nich byl můj?