oblohožená...

v čase hvězd a mandragor

kdy chudí toužili vyrobit zlato

z olova

bohatí užívat svého majetku

navěky

zamilovaní vařili lektvary lásky

a ostatní se pídili po kouzlech

co by jim zabezpečily trvalé štěstí

stál na útesu v omšelém obleku

prostovlasý huszár

se zvláštně rozrytou pokožku

od meteoritů

a u boty měl zapíchlé kopí

od potrhané standarty

plápolající v severním větru…



čekal

až obloha dožene jeho náladu…



když tu náhle

se přerušilo soukromí osobní agónie

zafoukal zelený vítr

ona sestoupila z mraků

s krátkým mečem opřeným o předloktí

který vzápětí zarazila do hrudi nevědomí…



sundala mu opatrně klobouk

a nasadila věnec z lučního kvítí…



on ji vzal za stehna a povysadil

aby mohla pohlédnout do jeho zarostlé tváře…



usmála se a pravila



už jsi někdy odhodil žebřík

potom co jsi na něj vylezl?



Ne…



Tak to udělej

pak možná uvidíš svět správně...



má Tempestes