terminál...

Někdy mívám za zrakem

vize skutečnosti…



vracím se do minulosti

trochu poškádlím dějiny

a pak se ocitám zpět v přítomnosti

co vypadá přesně jako ty vize…



vím

nejspíš si řeknete pěkná blbost

časových paradox

zatřepal jsem hlavou

jako bych chtěl vyklepat zalehlou vodu

prošel jsem halou vlakového nádraží

přes detektor Dna

usadil jsem se v kupé

a rozevřel knihu na straně 129…



u 137 se ozvalo

kam to bude?...



do města…


promiňte ale to neexistuje…


vždyť tam bydlím…


koukali jsme s průvodčím na sebe

až to nevydržel a se slovy

,,zjistím co se děje,,..odběhl…



v hlavě mi burácela zpráva

vypálená do mozku

tahy pera napuštěného kyselinou

to není možné

vždyť to byla jen možnost

která se ale právě zhmotňuje

a teď si najednou nejsem jistý

jestli můj domov vůbec existuje…



vyběhl jsem ven

křičel a probíhal vagóny

ale vlak byl plný beztvářných

co vypadali jako figuríny

při nárazových testech

a seděli nepřirozeně klidně…



začali jsme nabírat rychlost…



řítil jsem se přímo do černi

která se viditelně zvětšovala

a tyčila nade mnou…



stačil jsem se zapřít v kolenou a narovnat záda

pak se přede mnou rozevřela výpusť

vesmírného dna

jako hladová tlama lva…



oči se mi rozšířily úžasem…



přivítala mne Fount

vlasy tvořené světlem

a mnoho tváří zároveň

jako hinduistická bohyně…



oddychl jsem si

jsem doma…



můžeš se jít podívat na děti?...právě usnuly…



cože my máme děti?