secesní...

Tenkrát to léto nebylo nic moc

takže jsem se vydal na toulky

až když se začaly krátit dny

a listí se začalo barvit a skládat k zemi

do Tiffanyho vitráží…



Toho dne už jsem ušel notný kus cesty

a tak jsem pomalu přemýšlel kam složím hlavu

v tom zapomenutém kraji

když mne zaujala

polovysoká zídka na levé straně

začínající bezdůvodně nedaleko od cesty

a táhnoucí se ke vzdálenému háji

z těžko rozeznatelných dřevin…



odbočil jsem

došel k té kamenité hrázdě

položil na ni ruce

a jako bych se dotkl hedvábného koberce

a nemohl se odtrhnout…



postupoval jsem

tedy spíš se brodil trsnatým kvítím

které bylo všude kolem

přidržujíc se směrem k lesíku…



vstoupil jsem mezi stromy

a po chvíli se přede mnou zjevila

brána

co vypadala jako Guimardův vstup do metra

jen s tím rozdílem

že tady nebylo metro

za tou branou byl porost tak umně vytvarovaný

že připomínal směr pohybu…



pokračoval jsem dál…



nezpevněná přírodní masa se začala rozšiřovat

až se přede mnou vyjevil obraz domu

zcela obrostlého břečťanem…



měl jsem štěstí

že dveře byly otevřené

protože jinak bych asi nějaký otvor těžko nalezl

a zdálo se mi že přímo vybízejí ke vstupu

v té chvíli navíc zaslechnuvší snad jakýsi zpěv

vydal jsem se tedy za hlasem

procházejíc s tichou úctou ineriérem

atraktivního vzhledu z labradoritu

zářícím irizující hrou barev s kovovým leskem

v hluboce sytých zabarveních

blyštivých jako broučí křídla

či holubí a paví krky

až na zarostlou terasu

a podvědomě se přikrčil za živým plůtkem

uhranutě sledujíc dívku

co patrně vystoupila z Muchových plakátů…



na zahradě

kde se snoubila jemná krása s živelnou divokostí

mezi oky vodních plošek

třpytících se jako Klimtovy obrazy

tančila ona žena v pracovním zaujetí a zpívala si…



fascinovaně jsem hleděl jak vyšroubovala žárovky z lamp

z favrilového skla s měňavým povrchem

a do objímek zasadila květiny

co v noci fosforeskují

položila trávník na jakousi podestu připomínající postel

včetně nadýchaných polštářů

zarámovala několik lišejníků

naaranžovala květy do violoncella

i několika rozesetých ptačích budek

občas promnula rukama kopec hlíny

připravené pro sázení dalších květin a dřevin

a pak i svá nahá kolena

to když chvilkami odpočívala

pak zručně propletla šňůry na prádlo

do notové osnovy

a tančila dál…



nevím jako dlouho jsem ji pozoroval

mohlo to být prakticky tak dlouhé jako efekt

co se dá měřit slunečními hodinami

a nebo jako skutečnost

dostat se přes prázdno

což je jednoduché

jelikož jste jediný hmotný bod

vzdálenost i rychlost nemají žádný smysl

protože není žádný další vztažný bod

takže můžete v jednom bodě vstoupit

a vzápětí okamžitě vystoupit ve druhém

protože jsou všechny stejné…



nejspíš to však bylo do té doby

než jsem si uvědomil že na mne mluví…



,,I vy jeden nezbedníku,

Copak to se dělá takhle tajně sledovat dívku?,,...



Zadívali jsme se do sebe…



Mimochodem

nejste vy náhodou ten askoman ze severu

vynálezce vzdušného šroubu a zmrzliny?…



,,jasan,,

Zmohl jsem se pouze na krátkou odpověď

protože jsem právě měnil barvu do ruda

parou poháněného stroje

z tepaného železa a leštěné mosazi

co by propálil i diamantový panel

o tloušťce několika světelných roků…



Dělala že si toho nevšimla

I když jí ten žár ožehl řasy a povídá mi

,,Co aby jste mi pomohl a já vám pak nabídnu

/mě napadlo že čaj to asi nebude

jelikož v čajníku právě rozkvétaly astry/

ze džbánku dobré vůle

trochu vlastní medoviny…



,,To beru,,

vyhrknul jsem...


tak taková je má Freyja…