náznak...

Vracel jsem se nad ránem

odpadní kanály lačně sály z prsu světa

pozůstatky včerejší noci

a já poněkud chybný na chůzi

se brodil jejich konci…



nějaký prelát

obřadně pokládal na oltář z papíru

svou vlastní nohu jako oblát

ač mu za tu dobu

dost přirostla k tělu…



někdy si připadám jako gymnus zygitai

nahý starodávný veslař

z prvního podpalubí

co pádluje čím dál namáhavěji

s hlavou vybělenou od soli

a zády od biče krvavějšími…



ale pak si uvědomím

že jsem ten kdo se ráno probudí

vždycky a každé ráno

neumírám

jen se prostě stávám

čím dál nepravděpodobnějším…



když tu náhle

vytryskla z kandelábru fumarola

proud horké vody z puklin země

vytvořil dojem pylské duny

ze které se přede mne snesla žena

co vypadala se vším svolná…



zatímco já musel na břichu líhat

prý teprve až se probudím

položí mne

na znak…



prošli jsme kolem stromů

s vysoustruženými těly kmenů

marně se pokoušejíc mávat ostrvemi

do věže s kuželovitou střechou

co vypadala jako cesta mezi mračny

zužující se v dáli do jediného bodu...



do místnosti

kolem zazděného krbu

z kterého čouhala rukojeť pohrabáče

jako by uvězněná v ledu

zamrzlého času…



otřela si párkrát nohu o nohu

až rozdělala oheň

a povídá mi

mimochodem jsem Juturnie

a už dlouho hledám někoho

koho by bylo možné následovat

a neustále zkoušet

já se totiž nebojím konce

jen mívám trochu obavy z jeho absence…



přísahal bych že to tak bylo

ale nemám pravačku…