Každodenní šílenství

„Nemohl jsem být sám.Prostě jsem někoho potřeboval.“
„Pokračujte.“
„Víte tohle místo mě tak trochu znervózňuje.“
„Nemáte se čeho bát.Jsme tu jen my dva.Všechno bude v pořádku.Můžete mi prosím zopakovat kdy jste poprvé dostal chuť zabíjet?“
„Nejde to vydržet víte?Je toho tolik co vás obklopuje.Ne jen samota, ale i každodenní neúspěchy.Jsou kolem vás všude nemůžete je zastavit nemůžete je...!!“
„Uklidněte se Petře vše je v pořádku.To bude dobré.Nadechněte se vydechněte.Začněte znovu prosím.“


* * *

„Nekřič už kurva na mě!Nedokážu to vydržet!“Slzy v očích se nedali zastavit.Neustále padali do Petrových dlaní.Byl ztracen.Nic nefungovalo.
„Jseš hroznej syn nesnáším tě!“
„Mami prosím už nekřič prosím!“Bezradné sezení u počítače se stalo jeho vězením velmi rychle.
Petrova matka odešla z pokoje a třískla dveřmi.Jeho pláč se rozléhal po celém okolí.Nedokázal ho už déle zastavit.Nikdy to neskončí.
Zazvonil mu mobil.Rozklepanou rukou se k němu dostal a pokusil se skrz rozmazané oči přečíst sms zprávu.
„No tak broučku všechno bude dobrý.Jsi v pořádku?“
Zuřivě odhodil mobil do postele.
„Já už nemůžu dál.Nejde to.Nemohu..“
Dveře se znovu otevřeli.
„A ještě ti něco řeknu.Si jako fotr!Podobáš se tomu zasranýmu alkoholikovi!“
Znovu zazvonil mobil.Tentokrát hovor.Matka opět odešla s třísknutím dveří.Petr vstal a s pláčem přešel k posteli.Vzal mobil a stiskl tlačítko pro přijetí hovoru.
„Z..zlato?“
„Co se děje lásko?“
„Co se děje?To se ptáš pořád a nikdy mi nepomůžeš.NIKDY!Mám už toho dost.“
„Ale no tak vždyť je všechno v pořádku uklidni se zase jančíš.“
„Jdi už do prdele!“
Zavěsil hovor.A zuřivě odešel z pokoje.
„Co si myslíš, že jsi?Nejsi nikdo!Stydím se za tebe!“
Petr s pláčem otevřel zásuvku na kuchyňské náčiní.Uchopil největší nůž co našel a otočil se směrem k matce.Konečně se po dlouhé době usmál.Jeho pláč se zklidnil.
„Už bude dobře matko.Bude dobře.“
Když s rozmachem probodl matčinu hlavu ihned zasáhl mozek.Zajel co nejhlouběji a zavřel u toho oči.Konečně se svého problému zbavil.Uvolnil se a nechal nůž v hlavě matky.Spadl na zem do sedu v euforií.Tentokrát se začal smát.Vytáhl mobil z kapsy a vytočil číslo své přítelkyně bydlící na opačné straně světa.
„Sbohem..“


* * *

„A tehdy ses pokusil o sebevraždu?“
„Ano.“
„Štěstí, že slyšeli sousedé ten křik jinak by jsi už byl mrtvý.Jak se cítíš dnes?“
„Není mi dobře doktore.“
„Měli bychom už tuto konverzaci pomalu ukončit.Co myslíš?“
Psychiatr položil lokty na desku stolu a zapletl prsty do tvaru stříšky.
„Myslím, že ano doktore.“
„Dobrá. Odvedu tě.“
Když psychiatr vstal Petr nenápadně uchopil kuličkové pero ležící na stole a dal si ho rukávu.
„Můžeme jít?“
Petr se postavil a podíval se psychiatrovi do očí.
„Také bych rád šel doktore.“
Pevně sevřel pero a rychle ho zarazil do psychiatrova oka.Jakmile pořádně s perem zatlačil ozval se čvachtavý zvuk kontaktu oka a pera.Naštěstí to ale přebil psychiatrův křik.Upadl na zem s křikem.Jednou rukou se pokusil vytáhnout pero a druhou rukou šátral kolem sebe.Petr se nad něj postavil.
„Také bych rád odešel od každodenních problémů doktore, ale prostě to už nejde.Jakmile čelíte pořád prohře a nikdo vám nemůže pomoci jak se z toho můžete dostat?Rychle vás obklopí šílenství.Zabíjení to celkem uvolňuje.“
S těmito slovy dupl nohou Petr na pero, které se zarazilo až do mozku.Brzy přestal psychiatr křičet, ale objevili se ve dveřích policisté.Petr se jen na ně stále usmíval.Krev mrtvého už ho totiž uklidnila...