Do noci je člověk vpit, ale ve dne, ve dne se odráží

Za dnešní úkol večera jsem si dala psát…psát, dokud nebudou slova pevně vyryta do morku mých kostí, psát tak dlouho, až se litera v mé krvi rozpustí, psát bez rozmyslu a psát s vášní. Dásně mám rozedřené neustálým polykáním sinalých polopravd. Bobtnající napětí v lidském společenství se odráží v mém vlastním nitru, prsty křečovitě drásám svou duši a hlavou biji do popraskaných zdí cizích (svých?) pokojů. Příliš zbabělá na útěk, příliš slabá na vzdor, příliš nesmělá na útok. Pět let mého života se zkoncentrovalo v jeden úpěnlivý, zatím neskutečný bod – v touhu po změně. V Praze viděla jsem svého vykupitele, uzření reality proto přidalo další bolest do mých pomyslných vah (nutno říct, že vyrovnané byly naposledy léta páně 1991, to netušila jsem ještě o světě). Město kalicha a husitské krve pudí mě pryč a nové mě ještě nepřijalo…nejsem ničí a nikam zdánlivě nenáležím. Místo pocitu svobody se snažím sečíst své slzy. Ptám se sebe sama stále častěji, koho vlastně miluji a koho mi je dovoleno milovat? Tolik míjených pohledů všedního dne, tolik potoků, řek a oceánů za očními víčky, leč ponořit se mi bylo umožněno jen do několika tůní…tůní, v nichž bych s klidem utonula, žádala-li by si to doba, žádala-li by si to osud. Část mé samé svěřila jsem do opatrovnictví dívce, co chladnokrevně zabíjí vosy a pokory by se v ní člověk nedořezal, přesto je tak jedinečná a na dotek upřímnější než celý zástup mesiášů. Její pohled omračuje silou planoucího Slunce, přesto někde velice hluboko trpí stejně skutečně jako kdokoli jiný. Celou svou krvácející duši převázala jsem rudou mašlí a darovala ji té, co se popisuje stejně těžko jako bezedná jáma. Tou ona skutečně je, na dno člověk nedohlédne a skok do zejícího chřtánu zdá se být činem ryze sebevražedným. Přesto přese všechno objala jsem ji těsněji než kohokoli jiného, její zápěstí svázala lanem s tím svým a myšlenka na přetnutý uzel ve mně vzbuzuje jen prázdnotu…