ONA a ON

Byl to den jako každý jiný. Ráno vstal, nasnídal se a umyl, obul se a vyrazil do práce. Osm hodin seděl v kanceláři, pak šel nakoupit a domů. Doma si pustil hudbu a přemýšlel. Přesto byl tento den něčím zvláštní. Dnes tu ONA nebude. Nejenom dnes. Už celý měsíc se neukázala. Najednou se zvedl a šel se podívat do schránky na dopisy. Byla plná letáků, už je chtěl vyhodit ale najednou zahlédl bleděmodrou obálku nadepsanou roztřeseným písmem. Opatrně ji otevřel a oči se mu zalily slzami při pohledu na JEJÍ písmo…..

Milý příteli,
pokud čteš tyto řádky, již nebudeme míti možnost se setkat. Jistě víš, co se stalo. Snad mé činy neodsoudíš, jako většina mých „přátel“, ale naopak pochopíš.
Jistě se ti zdá, že ve dvaceti letech je ještě brzy na takové úvahy, pro mě je však již teď pozdě. Snad jsem zklamala svět já, snad zklamal svět mě, ale trpím víc já. Sedím v okně a dívám se na zapadající slunce. Jak slunce zapadá, vyhasíná i můj život. S každým zmizelým paprskem se ze mě vytrácí dech, zpomaluje se mi srdce při každé bolestivé vzpomínce. Neboj, nesáhla jsem si na život, to už za mě udělali jiní. Ti, kterých jsem si vážila, se ke mně otočili zády a nechali mě samotnou. Díky jedné návštěvě lékaře jsem se stala prašivou. Stále ještě se divíš, že jsem se uzavřela před celým světem? Ten kdo to nezažil, nemůže pochopit, co cítím.
Milovala jsem slunce, teď se mi při pohledu na něj chce plakat. Milovala jsem noční procházky, teď už na ně nemám dosti sil. Milovala jsem Tebe, ale chtěla jsem Tě chránit. Teď už chápeš, proč jsem uhýbala tvým dotekům, proč jsem nikdy nevydržela tvůj pohled? Zklamala jsem Tě, pochopím, když se ke mně otočíš zády také.
Je mi pouhých dvacet let, taky se Ti zdá, že jsem na smrt mladá? Poznala jsem jen velmi málo radostí, ale tou největší jsi byl Ty. Ty, který jsi tu pro mě byl vždycky, když jsem potřebovala obejmout, držel jsi mi vlasy, když jsem po léčbě zvracela. Nevěděl jsi proč mi je tak špatně, neptal jsi se, a já Tě nechtěla trápit. Bála jsem se, abys mě neopustil, a nakonec jsem opustila já Tebe.
Ted sedím na nemocniční posteli a píši Ti tento dopis. Dám ho sestřičce s Tvojí adresou, snad ho pošle. Každý je nakonec sám, viď? Přála jsem si jiný, šťastný konec života. Ve Tvém objetí.
Prosím odpusť mi to… Miluju Tě víc než svůj život, proto nevíš…..
Mám rakovinu… Celou mě pohltila a mě zbývají už jen minuty……
PROMIŇ!!!!!!!!!!!


Jsem navždy jen Tvá lásko…



Sotva dočetl poslední písmena dopisu, rozeběhl se do jediné nemocnice ve městě. Doufal, že ji tam ještě najde. Běžel celou cestu a u toho plakal. Doběhl do nemocnice a ptal se po ní. Všichni o ní věděli, ale nikdo mu nechtěl říci krutou pravdu. Nikdo mu nechtěl ukázal ten malý uzlíček na jedné z postelí. Až jedna z mladých sestřiček se smilovala a odvedla ho na pokoj.
Když vkročil na pokoj, ONA ležela na posteli. Měla zavřené oči, pleť bělejší než sníh, mělce dýchala, ale usmívala se. Myslela na něj. Toužila po něm do posledního dechu. Stál ve dveřích a jen se na ní díval.. Najednou otevřela oči a když ho spatřila stát ve dveřích, rozbrečela se.. Přiskočil k ní a beze slova ji objal a políbil.. „Vždycky jsem Tě miloval.. Kdybys mi to řekla dřív, mohl jsem Ti pomoct..“ Pomalu se na něj usmála a se slovy Miluji Tě, vydechla naposledy……