medvědi

Malý hnědý medvěd pobíhal po lese. Potkal plyšového medvěda. Ten se usmíval. Pusu měl ovšem pořád jen v úsměvu. Měl přišité oba rty. Nemohl mluvit, ale jako všichni kromě lidi uměl telepaticky komunikovat. Toho se lidé v dávných dobách vzdali, aby mohli mluvit, aby jejich myšlenky nemizeli, po tom, co již nebudou užitečné, ale aby dále setrvávaly ať už v jakékoli podobě. Proto vymysleli slova písmo atd.. ale to je jiný příběh. Tento plyšový medvěd se setkal s malým hnědým medvídkem. Plyšový se ptal živého: proč běháš po lese, když můžeš mít kalhoty přišité k tělu a ležet v postelích dokud tě někdo nehodí na zem? Medvídek mu odpověděl: mě to baví, běhám si po lese a můžu si dělat co se mi zlíbí. Na to plyšovec: ale nežiješ s lidmi! Medvídek odvětil: to je jen další výhoda mého chlupatého života. Plyšovec: ale smrdíš, nikdy nepoznáš pravou vůni, kterou známe my plyšáci a lidé z reklam! Nikdy je ani neuvidíš! Nikdy neuvidíš jak děti štastně usínají na vypraném polštářku v nových avivážích! Voní po lese! Medvídek ostražite: vůni lesa nenahradí nic. Pyšovec řekl: ano ano nahradí, je to příjemnější a voní víc jak les než opravdový les! Medvídek na to….Rozhovor ukončila až rána z brokovnice, která skolila medvídka na zem. V smutných očích zalitých krví viděl, jak k němu přišla malá holčička a vzala si plyšového medvídka do náruče. Pak viděl dětskou nožku zespodu a to byl konec všeho co viděl. Po smrti ovšem jeho vědomí odlétlo a spojilo se s jiným světem, s jiným časem, s jinými bytostmi, které nikdy žádný člověk neuvidí.