Sen

V malé útulné místnosti zařízené ve starovenkovském stylu byla tma, závěsy zakrývaly okna, světla tam nebyla a svíčky už byly zhasnuté. Byly v ní dvě postele a v jedné z nich spala dívka. Měla krásnou tvář, byla podobná spíše andělu než člověku a když měla oči zavřené a tiše oddechovala, vypadala nevinně, jako chladné jarní jitro po dlouhé temné noci. Dívka sebou párkrát škubla a tváře se ji zachmuřily, zdál se jí totiž divný sen…
Nebe bylo plné hvězd, ona stála oděna v bílém šatu uprostřed louky a pomalu k ní přicházel její přítel. Smála se na něj, protože měla obrovskou radost, že ho vidí. Dlouho spolu totiž už nestrávili společnou chvíli a když jí naposledy volal, velice stonal a ona se trápila, že mu nemůže pomoci. Přišel k ní, políbil ji na čelo, protože věděl, že to má ráda, vzal ji za ruku a procházeli se spolu pod nekonečnou klenbou hvězd, oblečení jen v lehkém šatu a bez bot, ale zima jim nebyla. Když došli k okraji lesa, přítel ji objal, ona zavřela oči a položila si hlavu na jeho hruď. Když je opět otevřela, stáli na rozkvetlé louce, vzduch voněl po bylinkách a medu a všude okolo třepali křídly motýli, barevnější než jaké kdy viděla. Nechápala sice jak se tam ocitli, ale byla šťastná, když viděla svého přítele stát vedle sebe a usmívat se na ni. Ulehli spolu do měkké voňavé trávy a dívali se na nebe, jak po něm plují mraky a ona byla nesmírně šťastná, protože o tomhle vždycky snila. Když už nějakou chvíli leželi, přitulila se k němu a políbila ho. Vždy o něm tvrdila, že líbá nejlépe na světě a to samé tvrdil i on o ní. I když měli nějaké problémy, byli šťastný pár. A ona teď byla štěstím bez sebe, když její polibek opětoval, vzal ji do náruče a mířil s ní k lesu, který už z dálky vypadal čerstvě a zdravě. Když došli do lesa, náhle se ocitli zase jinde. Teď byli v zasněžené zimní krajině uprostřed lesa, kde se na každé holé větvičce stromu třpytilo nepřeberné množství ledových diamantů a obrovské sněhové vločky se snášely na pozvolna plynoucí hladinu říčky, která tekla kolem. Zprvu se bála, že se ztratila, ale když jej uviděla stát vedle sebe a usmívat se, byla klidná. Chytil ji kolem pasu a pomalu procházeli úzkou cestičkou ve sněhu lesem podél říčky, až došli k staré kamenné zdi s železným plotem. Šli kolem zídky a on se pořád usmíval, za celou dobu, co byli spolu, však ani jednou nepromluvil a to jí začalo připadat divné. Chtěla se ho zeptat proč nic neříká, když v tom spatřila, že míří k bráně hřbitova. Nechápala, proč ji vede na takové místo, když ví, že hřbitovy nemá ráda, ale šla s ním, protože mu důvěřovala a milovala ho. On by jí přece nikdy neublížil. Nikdy by nedokázal udělat něco, co by jí ublížilo. To věděla. Tím si byla jistá. Před branou se zastavili a on si stoupl naproti ní. Zahleděl se svými hlubokými hnědými oči do jejích, téměř dětsky nevinných hnědozelených oček a chvíli jen tak stál a mlčel. Potom se znovu usmál, políbil ji na tváře, první na jednu, potom na druhou, na čelo, na bradu, na nos a nakonec na rty. Pak pustil její ruku a znovu se usmál. „Už musím jít. Miluji Tě a ty to víš. Navždy budu“. Ona nechápala, jen stála a dívala se na něj, v mysli ji vyvstanul bezpočet otázek, ale on se pořád usmíval… Ještě nikdy ho neviděla se takto usmívat. Zdálo se, že na povrchu je šťastný, ale pod povrchem se skrýval obrovský žal a bezmoc. Jeho úsměv byl jakoby maskou toho všeho, byl však tak uklidňující, že mu důvěřovala. „Kam musíš jít?“ zeptala se. On se na to však jen znovu pousmál a odpověděl: „Musím už jít… Miluji Tě“. Když pronášel ta poslední dvě slova, tváří mu na malý okamžik proletěl odraz jeho nitra, jeho žalu a bezmoci. Kdyby nevěděla, že je to hloupost, řekla by, že v tu chvíli, na ten malinký okamžik, zaplakal. Potom se jen otočil a prošel branou. Ona se dívala na jeho stopy ve sněhu a na jeho postavu, pozvolna se ztrácející v pořád hustším a hustším sněžení.
Náhle se dívka v pokoji probudila a zjistila, že skrze závěsy proniká do pokoje mdlé světlo. Spíše než světlo ji však probudil závan chladného vzduchu. Vstala, protáhla se, odrhnula si vlasy z čela a podívala se z okna, za kterým se z nebe snášely letošní první vločky sněhu. V tom si vzpomněla na svůj sen a rozhodla se, že zavolá příteli a zeptá se, jestli už mu je lépe. Nebral však telefon a tak si řekla, že asi ještě spí. Když se však ani po obědě, který sama uvařila, neozýval zpátky, začalo jí to být divné. Vždycky se jí ozval hned po tom, co se probudil. Zkusila mu ještě jednou zavolat, ale jeho mobil nikdo nezvedal. Rozhodla se tedy, že počká, až zavolá sám, že ho nebude rušit, pokud ještě spí. Aby si zkrátila čekání, pustila si televizi a naladila ji na polední zprávy. Když slyšela reportérku, srdce se jí téměř zastavilo a celá ztuhla, jako proměněná v kámen. Sympatická světlovlasá reportérka hlásila zprávu o smutku rodičů, kteří pláčí nad svou ztrátou. Jejich syn totiž v noci na dnešek zemřel. Našli ho ve své posteli, zdálo se, že se usmívá a v ruce třímal pramen vlasů své přítelkyně. Pramen vlasů, který byl spletený do dredu, který dívce u televize chyběl…