Smrtí to nekončí

Má drahá.
Dnes je to přesně na den jeden měsíc. Jeden měsíc od doby, kdy mi Tě vzala nemoc. Rakovina. Tolik let jsme spolu bojovaly, za naši lásku, za naše práva, za poklidný život a teď jsem tu zůstala sama s tou největší prohrou. Zestárly jsme obě dřív, než jsme chtěly. Stáří přišlo náhle, takřka neočekávaně. Vlasy zšedly, vrásky se prohloubily. A my byly pořád spolu, tedy až doteď. Je pozoruhodné, jaké maličkosti dokážou člověku chybět, jak mi chybíš celkově. Na stole mi leží několik nedoluštěných křížovek, kuchyní se nenese vůně čerstvě uvařeného čaje. Jsem už příliš stará na změnu a obě to moc dobře víme. Dnes je tedy můj poslední den. Je to krásné brzy ráno vstát, vychutnat si poslední východ slunce, pozorovat lidi spěchající do práce. Pečlivě vnímám každý nádech a úder srdce. Dnes je to naposledy. Já to vím. Škoda jen, že ten tvůj poslední den přišel tak náhle a neočekávaně. Kdybych to věděla, vychutnám si naše společné chvíle o něco víc. Bylas mou nejlepší kamarádkou, přítelkyní, opatrovatelkou a milenkou v jednom. Stojící po mém boku pevně a vyrovnaně, jak může stát snad jen hora. Děkuji Ti za to, cením si toho.
Za ten měsíc se toho přihodilo opravdu spoustu. Tvůj pohřeb nevyjímaje. Pamatuješ, jak jsi vždy říkala, ať nepláču? Nikdy jsem nedokázala neplakat. Rodina od Tvého odchodu podivně zmlkla, všichni chodí ustrašeně okolo, jako by se báli, kdo další bude na řadě. Asi chápou, že stejně tak, jak jsem Tě celý život následovala, udělám to i tehdy. Vím, že naši dva hoši to budou odsuzovat. Život jim bude připadat nespravedlivý, ale je na čase, aby se stali hlavou rodiny. Musí přebrat to nejlepší z nás a naučit to našim vnoučatům. Chránit své rodiny, tak jak jsme chránily my je. Bude se mi po nich stýskat. Dva kluci z ulice, tak jsme jim říkali. Jediné co uměli, bylo se rvát a krást. První dny s nimi byly ty nejhorší v mém životě, ale postupem času se vše změnilo. Vždy se ve mně probudí příliv hrdosti, když mi jeden z nich řekne „Mami“. Teď už budou mít jen sami sebe, svou manželku a děti. Už nebude ani jedna z nás, která by jim pomohla. Myslím, že teprve teď začnou žít konečně svým vlastním životem, bez neustálých ohledů na nás. A to mě těší.
Mám pocit, jako by tu byla. Sedí naproti mně a čeká, až dopíši dopis. Vytočím číslo, jednoho z našich synů a pak mě odvede. Nevím kam, jediné co vím, že Ty tam na mě budeš již čekat. Jsem zvědavá, celý život jsem byla a ani smrt mi mou zvědavost nevezme. Jen mě možná trošku mrzí, že je to jen jednou. Inu vše co je jen jednou, je to nejzajímavější. Budiž tedy. Nezlob se, ale musím si pospíšit. Zatím sbohem, má drahá.



Moji milovaní.
Myslím, že už nezbylo mnoho věcí k napsání. Chtěla bych každého z vás obejmout a říci, jak si vás vážím, ale mám pocit, že takhle to bude lepší. Jděte si za svými sny. Užívejte si svých lásek, svých dětí, ale také každodenních maličkostí. Pamatujte, že i když už tady ani jedna z nás nebudeme, vždy pro nás budete onou radostí, která nám prozářila srdce. Radujte se a buďte svým dětem nelepšími táty. Milujte své manželky, jako ty nejkřehčí bytosti. Vím, že humor není na místě, ale mě nikdy nebavily vážné texty. Vím, že jste mi schopni na mém vlastním pohřbu schopni pustit tu nejhorší hudbu, jakou najdete, abyste vyzkoušeli, zda opravdu vstanu z mrtvých a půjdu tam dát něco pořádného, ale raději to nezkoušejte, asi bych nevypadala zrovna nejlépe. Hlavu vzhůru, drazí.
Smrtí to nekončí.