Čepel Nocturny

18. Täsenil, 3E892

     Elerus se ukázal být druidem. Pomohl Delishe k rychlému zotavení a pak mi sdělil, že neví sice, kde nyní Amarus je, ale že si je naprosto jistý, že je v Říši. On ho sem prý totiž už navrátil. Am bude nejspíš nějakou dobu zmatený, nebude si pamatovat kdo je, ani kde je, ale paměť se mu postupně vrátí. Nebyl si jistý tím, jak daleko v čase Ama poslal, ale řekl mi, že pokud se ještě neobjevil, tak by se určitě měl objevit zanedlouho, nejspíše nedaleko místa poslední aktivní časové brány, tedy té, která mi ho vzala.

     Vypravily jsme se tedy znovu za nalezením Ama. Delisha se mnou ochotně spolupracovala, stále mi byla vděčná za záchranu a nový meč. Řekla jsem si, že bychom se mohli zajet podívat domů, jestli si náhodou už Am nevybavil, kdo je. Putovaly jsme z Bergardu asi druhý den, když jsme narazily na nějaké pobořené ruiny. Delisha byla nažhavená na trochu dobrodružství – já ale zrovna moc ne – tak se vydala do ruin sama. Já zatím čekala venku.

     Najednou jsem si povšimla nějakého záblesku z nedalekého kopce. Tasila jsem svou novou sekeru a jala se to prozkoumat. Když jsem došla na vrcholek, spatřila jsem sochu, zarostlou břečťanem, která měla místo očí ametysty. Přiblížila jsem se k ní a najednou se mi v mysli ozval ženský hlas, který mě žádal o pomoc. Chtěl po mě, abych sochu té ženy očistila a zapálila za ni tři svíčky. Neměla jsem důvod nesplnit, oč žena žádala, ač to bylo trochu divné.

     Avšak když jsem zadaný úkol splnila, ozval se mi v mysli onen hlas znovu. Děkoval mi za očištění jména Nocturny, Paní noci a řekl mi, že za svůj čin si zasloužím odměnu. Pak slova ustala. Dark, kterého se mi dostalo, jsem ale neočekávala. Přede mnou se zhmotnila umně vykovaný dvojbřitý meč, jehož čepel svítila nafialovělou září.

Z úcty k bohyni jsem dala zbrani jméno Čepel Nocturny.