Tam za mraženými kuřaty část2.

Ne to by byl asi pěkně teplý rozhovor. A co třeba.
„Zdravím, vy píšete povídky co. Já taky.“ Sleduju jak Hank pozvedne obočí, ale spíš tak posměšně než, že by ho to nějak zaujalo.
„Zrovna teď mi jedna vyšla v jednom internetovém časáku. A já sem v ní chcal ve sprše. A když to četla moje holka, tak byla trochu nasraná. Že jako jestli to dělám i u ní v bytě. Tak řikám. Neboj zlatíčko, to je jen povídka.“ Na chvilku se odmlčím. „No jenže já fakt někdy chčiju ve sprše. A to mé neboj, ji asi neuklidnilo. Takže mě sledovala klíčovou dírkou. A kdyby jste viděl jak vybouchla.“
„Kdybys.“
„Co?“
„Klidně řekni kdybys. Sem Hank, ale to ty už asi víš.“
„No jo Hanku. Já jsem Džon.“ Tenhle týpek prostě vždycky ví, co dělat. Těžko říct, co si myslí o mě.
Někdy by to fakt nebylo na škodu umět číst si v mysli někoho druhého. Ale fakt jen občas. Jinak bych se s toho zbláznil ještě víc, než teď sem. Většinou lidi myslí na samé sračky. Vždyť já bych to měl vědět nejlíp. Každopádně ty kecy Henryho zjevně nezajímaj, ale to mě neodradí.
„Tak mi tam vběhla. A že: Já to věděla, já to kurva věděla, že si chčiješ pod nohy mě ve sprcháči. Prase! Prase, to si umyješ!“ Napodobuju ženský hlas.
„Jenže to je blbost, už to přece přece bude čistý. Jelikož mám na sobě napatláno asi tunu sprcháče, tak to ty chcánky snad všechny smyje. No ne? Tak sem jí to řekl.“
„Což ji ještě víc nasralo.“
„Jo. Takže víš o čem mluvím?“
Ne sakra. To taky ne. Chinasky to se ženskýma uměl jinak než já. Tak tam čumím jak čumí na vína. A mražák za mnou vrní a kuřata se chladí.
A když už si myslím, že se na to vyseru, tak se přiřítí ona...