Procitnutí

Tento příběh začíná poněkud nezvykle. Sebevraždou! Ti, kdo nevěří, že smrt je pouze začátek, nemusí ani číst dál, byla by to pro ně naprostá ztráta času. Co dožene člověka až do stavu, kdy chce skoncovat se svým vlastním životem? S tím darem, který mu byl jen dočasně propůjčen na dobu určitou (avšak nám neznámou). Existuje tolik způsobů, jak se sprovodit ze světa, který si jen zvolit?! Zavřít oči, spolikat hrstičku tablet, která už dlouho čekala, příliš dlouho. Pak vzít žiletku, přejet po zápěstí, snad to bude správným směrem. Trochu to štípne, na bolest už je mé tělo až moc dobře zvyklé, nevyvede mě to z míry, užívám si kýžený okamžik, kdy fyzická bolest přehluší tu, kterou cítím uvnitř. Tu bolest, která se vždycky tak urputně drala na povrch, nedala mi psát. Krev, co mi stéká po zápěstí, je mým vysvobozením, je to nektar věčného života. Ale co teď? Co mám dělat teď?
Naposled se pokouším o vzpamatování. Co když doopravdy nechci zemřít? Co když si to prostě na poslední chvíli rozmyslím? Je to stále ještě v mé moci? Váhám, chci couvnout. Chci to zastavit?! Podle mě se tohoto okamžiku nejistoty, váhání, jestli neděláte přece jen úplnou hloupost, musí bát skoro každý sebevrah, hned po faktu, že jeho pokus skončí fiaskem. Každému je zcela jasné, co následuje pak, psychiatrie, zklamaná, zničená rodina, přátelé, co nechápou, jak se něco takového vůbec může stát (i když, přátelé, to je dost nepřesný pojem .. který z nich se namáhal, podat mi pomocnou ruku? .. který z nich by alespoň přišel zkontrolovat do nemocnice, jestli jsem ještě na živu?) Nikdo to nechápe, nikdy. Celá společnost nechápavých, netolerantních tupců, co na mě koukají skrze prsty a vždycky budou.
Každý nakonec zůstane sám, jen dá sakra moc práce si to přiznat. A tak i já pomalu padám k zemi, moje zesláblé tělo už mi neumožňuje držet se na nohách, jsem tu sama. Jen já, spousta krve, ticho a prázdnota. Tlukot mého srdce slábne, sotva je slyšet, stejně tak jako můj dech. Tak tohle je tedy konec? Nic necítím. Co říkají všechny ty teorie o tom, co má přijít? Vidím snad nějaký tunel, světlo na jeho samotném konci? .. NE! .. Všechno jsou to jen křesťanské žvásty, nikdo přeci nechce žít s vědomím, že je jeho holá existence zbytečná a že i stejně nicotně skončí. Nečekám ráj nebo peklo. Nečekám už vůbec nic. Zavřu oči, navždy.
Cosi není v pořádku, není to tak jak to mělo být. Kde je věčný klid? Mé nohy mě nesou do neznáma. Stále jsem zcela obklopena tmou. Udělám pár dalších kroků. Tápám v té temnotě a schází mi záchytné body, není čeho se chytit a podle čeho se orientovat. Náhle zahlédnu nepatrný paprsek světla. Záře začne sílit a projasní celé místo. Jsem snad v nějakém ústavu pro duševně choré? Bílé stěny a prázdnota by tomu odpovídaly. Ale ne, počkat. V dálce se rýsuje jakási silueta. Nemám co ztratit a vydám se za tím přeludem. Přede mnou se postupně objevuje černobílá krajina, jež dominuje obrovský, starý a košatý strom. Jeho kůra je černá, na větvích sahajících téměř až do nebe zbylo pouze několik suchých lístečků. Celé tohle místo mě děsí. Šedivá tůň s průzračnou hladinou ve mně vyvolá pocit hrozné žízně, rozběhnu se k ní, ale voda nelze nabrat do dlaní. Vidím pouze svůj rozmazaný odraz. Kde to jsem?!
Přemáhá mě únava, uložím se tedy ke kýženému spánku pod starým stromem. Alespoň tam mám nepatrný pocit bezpečí. Utíkám do říše snů, do říše, kde je vše možné, kde se plní naše touhy a i ta nejtajnější přání. Jedině tam jsem spokojená, jedině tam mohu být sama sebou, bez přetvářky, beze lží a zbytečných slov, která ani nejsou zapotřebí. Z té blaženosti mě vytrhne závan chladného větru, zatřesu se zimou a rozespale se rozhlížím kolem. Než rozlepím oči úplně, přemáhá mě palčivý pocit strachu a samoty.
Konečně se mi povedlo oprostit se alespoň částečně od všech chmur a tak začnu zkoumat ono místo a přemýšlet. Jak je možné, že tu nikdo krom mě není? Cožpak neexistují další sebevrazi, kteří mají stejný osud jako já? Stejní blázni … A není jich zrovna málo. Uniká mi význam celé mé existence po smrti, význam tohoto místa. Jen strom a jakási studánka, proč? Tolik otázek a odpovědi žádné.
Zahledím se do klidné vodní hladiny s nadějí, že tam naleznu nějaké vysvětlení. Doufám však marně. Hořké slzy stékají po mých tvářích. Nejprve jedna, pak druhá, třetí, další a další. Jedna z nich dopadla na vodní hladinu a narušila její povrch. Zbyl mi jen oceán slz a moře smutku, pomyslím si. Přes uplakané oči téměř nevidím. Náhle si však povšimnu čehosi zvláštního. Ve studánce se mi zjevuje obraz mých blízkých. Všichni jsou svátečně ustrojeni, mají zarudlé oči, v rukách kapesníky. Místnost, ve které stojí, je mi povědomá. Žaludek se mi svírá, když v čele místnosti zahlédnu rakev. Kolem je spousta věnců a květin, vedle má fotografie! Masivní dřevené lavice jsou obsazeny pozůstalými. Spousta neznámých tváří lidí, kteří se sem nejspíš přišli jen najíst, bohužel ale i spousta tváří dobře známých. Krom žaludku se mi sevře i hrdlo, když spatřím svoji maminku, naprosto zničenou a na pokraji zhroucení. Sotva se drží na nohách a já ze sebe nejsem schopna vypravit ani hlásku. V jejích prázdných očích nezbyly žádné další slzy. Takhle utrápenou jsem jí ještě nikdy neviděla. Bože, jsem já příčinou toho trápení? Jak jsem něco takového mohla způsobit? Je mi na nic, cosi mi však říká, ať se dívám dál. Spatřím i svého otce, nikdy bych netušila, že ho to natolik zlomí, téměř jej nepoznávám. Smuteční obřad pokračuje, začne hrát hudba, která vás donutí k pláči, i kdybyste zesnulého neznali. Je to zkrátka způsobeno celou situací a tímhle hrozným místem. I já dál roním slzy, srdce buší jak splašené, nervy mám na pochodu, s čímž přichází i nevolnost. Znovu a znovu si kladu touž otázku: „Jak jsem mohla něco takového způsobit?!“ Rukou udeřím do vodní hladiny a obraz se změní jen v pár vlnek, pak zcela zmizí. Úzkost mě celou svírá, trápí mě bolest, trápí mě vina.
Výčitky svědomí mě trápí. Nedají mi spát. Vše si dokola přehrávám v hlavě. Jsem naprostý hlupák, teď už to vím. Ale toto zjištění už nic nezmění. Čas nelze vrátit zpět. Nemohu odčinit ani utrpení, které jsem způsobila blízkým lidem. Nemohu usušit jejich slzy a utěšit je, že vše bude zase v pořádku, protože nebude! Propadám se do bezedné propasti a už tu není nikdo, kdo by mě zachránil a podal mi pomocnou ruku, protože jsem od sebe všechny odehnala a ublížila jim. Temnota mě opět pohlcuje a obklopuje. Už není cesty zpět.
Pomalu otevírám oči. Slunce mě šimrá na víčkách, musím se probrat a rozkoukat se. Slyším podivné pípání. Zaostřím na svou ruku, do které je vpravena jehla. Jsem na přístrojích. Jak dlouho jsem byla v bezvědomí? Takže to byl jen zlý sen? Nemocniční lůžko mi napoví, že tomu tak skutečně je a zbylé otázky zodpoví doktor a moje maminka, která tu zřejmě několik dní čekala, než budu opět při vědomí. Byla unavená, uplakaná a její zarudlé oči napovídali, že ani nespala. Štěstí nás obě naprosto zaplavilo. Styděla jsem se za sebe, styděla se za svůj neuvážený čin. Poučím se ze své chyby, já přísahám. A sluneční paprsky dál zalévají můj nemocniční pokoj, bude krásný den. Vyprávím mamince o svém snu. O stromu života studánce poznání. Otevřela jsem oči a konečně zase začala volně dýchat. Užívat si každého okamžiku a užívat si daru života.