Sedmá kapitola

Mám ráda podzim,jsem v něm utopená a sama ale sbírám listí a sojčí pírka,miluju poklady přírody,miluju stromy,kytky a zvířata.Od táty dostávám dalekohled a mým koníčkem je celé dny se skrývat v houští a pozorovat ptáky...
Nenávidím lidi...hltám všechny temné dekadentní povídky,básně a romány,Collinse,Poea,Stevensona,Bradburyho...a další...jsem bytostí tmy,pro mne světlo nesvítí...jsem stínem sebe samé...kroužím na křídlech havranů...toužím být ptákem a vyklovat nepřátelům oči,toužím po utrpení druhých.
Jednou budu dost silná a budu jako prostitutka ve filmu která podřezávala muže žiletkou co ukrývala v puse...
Budu vražedkyně,jen zvířata a stromy a rostliny budou mými chráněnci.
Jím syrové maso...piju vlastní krev...často se říznu a dívám se jak vytéká kapka po kapce...přináší mi to úlevu...bolest fyzická je osvobozující od té duševní...
Jedno mé já se krčí a brečí a druhé je bojovné a kruté...
Nenávidím lidi...ty sliby,ty slabosti,to ponižování,tu nechutnost,tu přetvářku...
Dlohé chladné noci samoty a já se v nich směju a představuju si jak sekáčkem na maso porcuju svoje nepřátele...
Na chodníku klekám k prašivé kočce abych jí pohladila,je slepá,je ubohá,jde zoufale za teplem...a já nad ní pláču a křičím do Nebe"Vyměním svůj život za její"
Všichni se jí štítí ale já ne já vím co to je být "prašivá-nechtěná"co to je toužit po doteku...hladím to ubohé zvíře...
Nenávidím lidi za to že si pohrají a odkopnou.
Ne nedostanu prašivinu ani jinou nemoc ač se stále někde muchluju s nějakými odvrženci...jen mě bolí srdce...
Můj Bůh je Bohem pomsty,trestajícím,nemilosrdným Bohem a já volám v bezesných nocích kdy v mém srdci dohasíná poslední jiskra víry v lidskou lásku...
Nechává mě zamčenou v hotelovém pokoji...říká že brzy přijde.Lže
Křičím,buším do dveří,chci za ní...přijde po mnoha hodinách,prý jsem jí udělala ostudu,prý jsem špatná,prý pije protože je nešťastná...
Dny jsou hodiny s ostnatým drátem řežou mě...táta ničí její věci,pláču,ne nad ní ale nad roztrhanýma šatama,vyleje jí hrnec guláše do jejího šatníku.Je to zvráceně směšné...říká mi že jí nenávidí a že s ní zůstal kvůli mě...že má život na hovno.
Jo tati taky mám život na hovno.
Ona přijde v noci...řve...rozsvítí světlo...jdu ho zhasnout,zase ho rozsvítí...
"Zahrajeme si hru ty malá kurvičko...nebudeš spát"
"Já chci spát mami nech toho..."
"To prase mi nalilo guláš do skříně"
"Mě to nezajímá já jdu ráno do školy a musím se vyspat"
"Ty mě nezajímáš ... nejsi moje dcera...jsi jeho debilní zkurvenej parchant..."
Střídavě rozsvěcuje a zhasíná...chci spát a vím že se nevyspím...nakonec se vypínač rozbije...svítí se do rána
Já už tohle nechci prožívat.
máma se mi omlouvá,pláče a prosí.
Uplácí si mě kokakolou a šunkou.
Je tak snadné nechat se ukolébat pocitem že bude už dobře...
Kdyby moje duše mohla vzlétnout s havrany
kdybych byla odlesk na jejich křídlech
kdybych mohla letět vysoko tak jako oni
tančit ve větru...
Jsem jen člověk,jsem na zemi...