Maska

"Crrrr." zvoní budík. Nešťastně rozlepím oči. Zase ráno. Zase další den, který musím nějak přežít. Zase další stereotyp plný přetvářky a falešných úsměvů. Nachystám se a jdu do školy.
"Dani, proč se zase tváříš tak strašně nešťastně?" zeptá se mě ve škole kamarádka.
"Vždyť to znáš, je ráno, jsem ospalá a musím tu trčet." vysvětluji.
Uchichtne se a vrátí se k předešlému tématu. V duchu bych vážně chtěla věřit, že moje nálada má něco společného se školou, nebo brzkým vstáváním bez kafe.
Pravdou je, že už je to dlouho, co jsem se naposledy opravdu bezstarostně zasmála. Stále musím hrát to divadlo. Řešit malichernosti a tvářit se tak, jak kdyby mě to doopravdy zajímalo. Přemýšlím, jestli někdo vůbec dokáže odkrýt tu masku za kterou se skrývám. Spíš ne.

Kdybych měla říct jak to všechno začalo, nedokázala bych to. Je to se mnou co se pamatuji a příčin je tolik, že by bylo směšné snažit se je vyjmenovat. Co vím, tak už ve školce jsem seděla bokem od většiny a hrála si sama. Pokud někdo přišel blíž a půjčil si třeba nějakou hračku, vydobyla jsem si svůj prostor velmi rychle zpět. Bylo mi jedno, jestli se nehodí, aby se malá blonďatá holčička prala. Věděla jsem už tenkrát, že nikomu nemůžu věřit a svoje věci si musím bránit.

Situace doma taky nebyla ideální. Finanční stránka nás vždycky tížila, což jsem jako dítě neřešila, ale opakované hádky rodičů už ano. Se sestrou jsme se vždycky schovaly v pokoji a brečeli. Otec, snad pod tlakem, který na něj byl kladen, začal pít. Zpočátku to bylo jen jedno, dvě piva denně. Postupně se dávka zvyšovala společně se sílou alkoholu. Vždy když se opil, rodiče se pohádali ještě víc. Někdy na ni i vztáhl ruku a ona se bránila. Vidět tyto boje mezi rodiči bylo strašné. Otec už měl neustálých výčitek plné zuby, a aby se nemusel hádat, začal pít po hospodách a domů se skoro nevracel. Matka, nešťastná žena na mateřské, každou noc brečela. A já to slyšela. Stalo se to, že i ona nakonec našla úlevu v alkoholu. Bylo mi už sedm a věděla jsem, jak dopadl otec, takže sem její pití nesnášela. Vždy jsem se s ní o láhev přetahovala a snažila sem se ji vzít. Vyřešila to tak, že si přede mnou pití začala schovávat. Velice záhadně mizela v pokoji a vracela se s dechem plným rumu.

Je možné, že to byl začátek všeho. Svalovat vinu ale na nikoho nedokážu. Není na koho? Vždyť jejich osud byl taky ovlivněn milionem nedopatření a špatných zpráv. Faktem je, že já měla vždycky problém s kamarády. Ještě na základce jsem se bavila s pár holkama, ale postupem času, kdy mě líp poznávali, to přestávalo. Ony řešily kluky, módní účesy, pěvecké idoly a já k tomu neměla co říct. Nějak jsem sama měla dost problému na to, abych řešila proč ten a ten chodí s tou a tou. Postupně moji společnost přestaly vyhledávat. Byla jsem nudný patron s nosem věčně zabořeným v knihách. Pochopila jsem, že do kolektivu nikdy nezapadnu.

Při přechodu na střední mi to došlo. Musím dělat, že jsem stejná jako oni. A tehdy to začalo. Falešné úsměvy, módní rady a donekonečna se opakující řešení kluků a vztahů. Nezajímalo mě to. Ani nebavilo. Potřebovala jsem jen mít "kamarády" s kterými budu moct trávit čas i mimo školu. Stalo mi to za to, že jsem aspoň na pár hodin mohla uniknout z domu. Z té depresivní nálady a utápění se v alkoholu.
A od té doby jsem žila v jedné velké lži. Navenek veselá, šťastná, sympatická slečna, která s nadhledem zvládá gymnázium. Uvnitř jsem byla na kusy. Začínala jsem pomalu ztrácet představu, jaká vlastně ve skutečnosti jsem. Moje vlastní myšlení se úplně vytratilo a stala jsem se jednou z oveček davu. Bez jakékoliv originality nebo výjimečnosti.

Samozřejmě že jsem měla i vztahy. Vždyť já musela být ta "in". S jedním jsem byla dokonce přes tři roky. Je směšné, že si nikdy nevšiml té mojí masky. Nevěděl o ní. Stačilo mu, že jsem se před jeho kamarády chichotala, usmívala a tvářila se zamilovaně. Když jsme spolu byli sami, nic řešit nepotřeboval, takže ani nezaregistroval to, že mu vlastně nemám co říct. Hnusil se mi. Bylo mi špatně ze všech těch lidí okolo mě. Nenáviděla jsem je. Ty jejich nedůležitý problémy. To jejich věčné klábosení. To jejich štěstí. To já nikdy nezažila. Byla jsem nešťastná už odmala. Večer co večer jsem usínala se slzami samoty na tváři. Neměla jsem vůbec nikoho. Nebyl tu nikdo, kdo by mi rozuměl, kdo by řešil pro změnu moje problémy, kdo by mě vyslechl. Byla jsem osamělá. Všichni se schovávali až za tou bublinou co jsem si kolem sebe uměle vytvořila. Ale já už takto nemůžu. Nedokážu žít v té věčné beznaději.

Ani nevím, proč to všechno píšu. Nejspíš kvůli sobě. Abych se vypovídala. Vše si ujasnila. Rozhodla se. A aby mi třeba někdo porozuměl. Alespoň jednou za život.



..........Odložila tužku a popsaný list nechala položený na kuchyňském stole. Zvýraznila si oči řasenkou a oblékla si sako. Uvázala si šátek kolem krku a pomalu vyrazila do ulice. Nohy ji samy nesly. Nepotřebovala přemýšlet, kam vlastně jde. Spěšně se podívala na hodinky. Zbývalo ji ještě dvacet minut. Spoustu času. Zvolnila tempo a zamířila směrem k nádraží. Prošla kolem haly a pokračovala asi ještě dalších 500 metrů. Tady to bylo ideální. Rovinka. Hodinky ji ukazovaly ještě pár minut. Pomalu si lehla doprostřed kolejí a čekala. V dálce se objevila světla blížícího se rychlíku. Začala se usmívat. Po několika letech utrpení konečně ten přirozený, šťastný úsměv.
"Konečně budu volná!!!" vydechla naposledy.