Osmá kapitola

Celé tělo rozpálené...v temnotě,vesmír je chladný a bez útěchy...labuť zašelestila křídly a slunce zrudlo krví...komu to říct?A co vlastně,že tělo a duše jsou dvě rozdílné věci?že slyším hlasy z hlubin...
Horečka a přišel jsi ty...světlo...něco mě celou obalilo do bílého světla v jejímž středu pulsovala růžová záře...
"Proč?Proč jsem se narodila?Proč umírají lidi a zvířata?Proč kácíme stromy?Proč ubližujeme?"
Zase jen tma...a hvězdy můj domov je tak daleko...
A četba mě přestává uspokojovat...jak se mohl Mauglí vrátit zpět k lidem?Byl opravdu tak dementní?To jsem přečetla tak tlustou knihu a konec je tak pitomej?Jak mohl Malý princ opustit lišku kvůli naprosto krávoidní růži...?
Opouštění a čekání-tyhle dvě věci nenávidím....
A když se toulám s dalekohledem po polích a lesích představuju si že jsem Jane Godalová nebo Diane Foseyová a Joy Adamsonová,že jsem v Africe a naslouchám řvaní divočiny...že chráním a pozoruju všechny ty krásné nezkrocené tvory...že jsem s nimi a díky nim svobodná...
"Pojedeme na výlet"
jak se těším...jak věřím jak čekám...
Nejspíš jsem prokletá a proto můžu jen snít...
"Měla jsem si vzít Štiku...byl bohatej a miloval mě...pamatuj si vždycky je lepší být milovaná než milovat..."
No to mi mami povídej!
"Ještě než jsem poznala tátu,moc jsem milovala jednoho kluka...měli jsme spolu slavit Vánoce...udělala jsem salát.cukroví,nachystala kapra a večer přišel telegram že nepřijede a že si bude brát nějakou holku od nich,neměl odvahu mi to říct.Já brečela..."
Prokletý Vánoce v celý naší rodině...
Je krásná a dovede si každého obtočit kolem prstu...chlapy i ženy i nás s tátou.Pořád věříme...
Schovává si lahve po bytě ale já je vždycky najdu,snažím se upíjet aby toho neměla tolik ale nechutná mi to...
Už poznám tu její náladu a každou kapku alkoholu v její krvi...
"Ty jsi strašnej šmírák..."zlobí se když mě načape jak vylévám lahvinku do květináče...
"Ježíši prosím tě ať přijde domů..."
víkendy jsou vždycky na hovno,víkendy,narozeniny,Vánoce...Nenávidím
Je to moje vina?
Snažím se,asi málo.Dokonce umím péct cukroví...
Jak nad ním pláču když ho shodí v afektu na zem...to nikdo nepochopí to lpění na zdánlivě bezvýznamných jistotách...Vím že se upeče jiný,že bordel se uklidí a na výlet se pojede jindy ,
ale TO UŽ NEBUDE ONO!
Ještě že je to světlo...a ten šepot co slýchám ale nevím co znamená...
"V Bibli se píše že přijde Apokalypsa.Konec světa...třeba uragán nebo zemětřesení..."říká máma
Zajímá mě to.Jen trochu foukne už prosím"Bože ať je konec světa ať letím ve větru..."
Představa konce světa je fascinující a hodně mě utěšuje že tu nebudu na věky,upřimně chci mít život z krku.Často mě napadá od někud skočit...leťět...
Už nechci být s mámou jako úplně malá chci osvobození,chci pryč...
Láska se pomalu mění na nenávist a já začínám v tom světě dospělých fungovat podle pravidel co si sama určuju...mazaná liška
Vydírám"Neřeknu to tátovi když..."a máma plní moje podmínky-musí...
Mám konečně lásku -kocourka.Celý černý a miluje mě tak jako nikdy nikdo.Objímá mě pacinkama kolem krku a spíme spolu v posteli.Poznávám co to je milovat a je to nádhera...Má jantarové divoké oči ale když pohlédne na mne ty oči mu změknou a zněžní...
Mám smysl života...