Vzpomínka pro budoucnost :)))

...

I když skrze slzy a dav nebylo vidět tu osobu, co pronesla slova: „Co s nimi bude?“ Dozníval význam pronesených slov jako ozvěna do doby dospělosti… Dospělosti tří dcer, co ještě dní život přinesl, než tahle tři děvčata mohla pochopit v té době neznámý význam z hloučku se ozývající otázky… Anonymita dotazujícího je přímo úměrná hloubce otázky…
Tehdy 12.letá, 11.letá a 16.letá děvčata spolu s tátou vyprovázela ne poslední cestě svoji máti. Pod nohama bylo slyšet vrzající písek, umocňující závažnost situace v mezerách mezi jednotlivými kousky hudebního doprovodu…
O mnoho let později, stejně jako každoročně, jedeme na památku zesnulých položit věnec a vzpomenout.

Den je totožný s náladou a jedno s druhým se prolíná, když auto razí cestu lijákem a stékající déšť na kapotě tvoří prameny z dešťových krůpějí. Od samého rána prší a prší.
Nálada opravdu na bodu povodně… Neochota vůbec někam jet, doprovázená slovy, že je to stejně k ničemu takové každoroční ježdění 300 km jen tak, pro nic za nic… - To lítost ještě zvětšuje.
V zadní části auta sedí dvě malá děvčátka – jednomu bylo nedávno 7, druhému 6 let. V autě je sice teplo a zdánlivě nic člověku neschází, jen ti rodiče kdyby byli v klidu.

Táta ječí na mámu, že neví kudy, má jet, aby to bylo co nejkratší. Máma zase odpovídá, že je to už vážně dávno, co odešla z tohoto kraje a navíc se od té doby komunikace změnily. Jsou tady zcela nové obchvaty města z nových asfaltových koberců. Nájezd střídá podjezd, kdo by s v tom vyznal… Tím hůř, když prší a zhoršuje se viditelnost. Směrové tabule se ztrácejí pod přívaly vody. To se neobejde bez strašného řevu a nadávek řidiče.
„Zastav mi, já nebudu tohle ječení poslouchat, raději půjdu pěšky, než bych se TADY DUSILA!“
Auto zastavilo při krajnici, osoba v růžové bundě zůstala při kraji silnice a sledovala, jak se auto vzdaluje a ztrácí na obzoru.
Kapky bičují tenkou růžovou bundu a vlezle pronikají do semišové kůže kozaček. Jen tak – jakoby najednou spadla z nebe jde – žádný deštník, kabelka, nic…
„Maminko, ty to vidíš, tak takhle jsem dopadla! Andělé, prosím vás, pomozte mi do sucha…“, zní stručná prosba a následují díky.
Auta ji míjejí, jedou jako o závod, který je předem vyhraný. Déšť nepolevuje, jakoby žíznivá země vyprahlých konců jižní Moravy radostně sála dary nebe.
Ještě není úplně mokrá – až na kost – spodní část oděvu zatím hřeje, sem se ještě voda nedostala…
Při krajnici brzdí auto jedoucí v protisměru – brzdy kvílí na pozdrav.
„Kam jdete?,“ ptá se řidič. „Do Kobylí na Moravě“, ozve se z pod promoklé kapuce. „Sedejte, my vás tam vezmeme.“
Sedím poprvé v životě v autě značky Ford Mondeo, zářícím novotou, ale hlavně jsem v suchu. Příjemný rozhovor těch dvou klučinů sotva dosahujících plnoletosti a jejich otázka na směr nás všechny rozesmála. „Do Kobylí k sestře, ale je to opačným směrem“, říkám těm sympaťákům.
„Že by neměli naspěch za svým cílem a nepočítali, na kolik je vyjde výlet na opačnou stranu?“
Koukám, jak se rychle zorientovali – už projíždíme vesničkami, kde se dá jet místu jen krokem, jak se silnička klikatí… Za chvilku je před námi cedule Kobylí na Moravě a já odpovídám na otázku, kde že to ta moje sestra bydlí. Ani se nenaděju a otevírám dveře auta před domem mé sestry, abych vystoupila. Sestra se na mě nejdřív nevěřícně dívá z okna a později se mě ptá, kde mám muže a holky.
Po mém vylíčení situace se zmohla jen na: „Dobře aj tak, je to kretén!“
Rychle jsem se převlékla do suchého oblečení a sestra uvařila čaj. Nevěřícně si nechala převyprávět celou příhodu a s řehotem sobě vlastním jsme čekaly na návrat výletníka s holkama.
Přijel asi za dvě hodiny a hned se sestry ptal, kde jsem se tu vzala, když jsem vystoupila za Břeclaví, na silnici 40 kilometrů daleko… (Podotýkám, že v té době mobilní telefony ještě neexistovaly.)
Dodnes děkuji Vyšší moci za pomoc. Říkám tomu vesmírná protekce. :-)