R'lyeh

Probouzím se na ulici města, jenž vždy bylo mým domovem a přesto se na něj mé oči již nikdy nepodívají tak jako dosud.

Vysoké budovy, prsty civilizace, snažíc se dosáhnout na boha, upírají mi teplo a svit pramínků vlasů Apolonových. V sevření dlaně společnosti se nemohu vymanit jejímu mrazivému stínu.

Proudy lidí se nezastaví, nepočkají, nevzhlédnou, neshlédnou, jen jdou kdovíkam a dýchají a město dýchá s nimi. To, co tu dýchám já, není vzduch. Nevidí ho. Nevidí Velkého. Slunce mrká, ale to oni nevidí. Nevzhlédnou. Copak jsem už úplně šílený?

Města nevybudoval člověk. Prozřel jsem. Ďas tísně mě tlačí do patra. Chci křičet, ale ďas vše utiší. Přemohu ďas, křičím, klepu se, potím se. Slunce mrkne. Zakřičím. Neshlédnou. Nejsou opravdoví. Všichni ti lidé, hledící si svého, nejsou opravdoví. Slunce mrkne.

A pak nebe začne řvát, pootočí svou slizkou hlavu. To, co tu dýchám já, není vzduch. Já vlastně nikdy opravdové nebe neviděl.

Bůh. Příšera. Věčný. Velký. Mrtvý. Zlý. Cthulhu. Nebe není, je tu jen Cthulhu. A Cthulhu se směje. Nemá ústa, ale já vím, že se směje.

Vrať se do R'lyehu, křičím a slunce mrknou Odejdi ze světa lidí, Mrtvý! Cthulhu se směje. Nemá ústa, ale já vím, že se směje.

,,Ale já jsem v R'lyehu."

To, co tu dýchám, není vzduch. Města nevybudoval člověk. Dvě slunce mrknou. Nevidí ho, nejsou skuteční. Probouzím se na ulici města, jenž vždy bylo mým domovem a přesto se na něj mé oči již nikdy nepodívají tak jako dosud. Nebe se mi vysmívá, ale to nevadí, protože já vlastně nikdy opravdové nebe neviděl.

Dýcháme vodu, zasměji se. Copak jsem už úplně šílený? Ne, prozřel jsem a Cthulhu se směje. Nemá ústa, ale já vím, že se směje.