Střepinka ze života

…Ticho. Nic než ticho. Je čas kdy mnoho lidí už leží s hlavou zabořenou v polštáři a spokojeně oddychují. Já ne. Neležím, i když oddychuji. Jsou to spíš však vzdechy zoufalství, mísící se s pláčem. Slzami velkými jako hrách, jak by řekla kamarádka. Pocit, že nikdy nepoznám teplo jeho dlaní mě drásá. „Už nikdy! Nikdy, rozumíš?“ křičí někde uvnitř má dušička. Tak drobná a stáhnutá do sebe. vybavuji si, jak stál před mým domem s kamarádkou. Nebyl moc hezký, ale zase ani ne škaredý. Stál tam a usmíval se. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. A najednou tu není. Včera mi volali z nemocnice. Zemřel. Tak ošklivá slova. Smrt, on… Ne, tahle kombinace ne! Proč zrovna on? Sedím tu a pláču. Můžu za to já. Neměla jsem mu říct to, co jsem mu řekla. Že odjíždím do Anglie. Nesnesl to. Od první chvíle, kdy jsme se viděli jsme spolu trávili každou chvilku. Už je konec, je po všem. Vzdal svůj boj, miloval mě natolik, že skočil bez rozmyslu pod auto. V nemocnici dělali vše proto, aby ho zachránili, ale on se naděje o přežití upustil. Umřel. Cítím vinu. A do Anglie se nejede. Skončila jsem na psychiatrii. Na tomto pokoji a teď tu jen brečím. Je to tu hrozné. Maminko, chci domů. Chci být ve svém pokoji. …